English [en]   čeština [cs]   français [fr]   polski [pl]   русский [ru]   Türkçe [tr]  

This translation may not reflect the changes made since 2001-10-27 in the English original. Please see the Translations README for information on maintaining translations of this article.

Svobodný software: Svoboda a spolupráce

Přepis přednášky Richarda M. Stallmana, Svobodný software: Svoboda a spolupráce – New York University v New Yorku, 29. května 2001

URETSKY: Jsem Mike Uretsky. Vystudoval jsem Stern School of Business. Jsem jedním z ředitelů Centra pro pokročilé technologie. Jménem nás všech v Oddělení pro výzkum počítačů bych vás zde chtěl přivítat. Než předám mikrofon Edovi, který představí řečníka, dovolil bych si několik poznámek.

Úlohou univerzity je podporovat debaty a pořádat zajímavé diskuze A úlohou větší univerzity je pořádat zvláště zajímavé diskuze. A tato zvláštní přednáška dopadá na úrodnou půdu. Debata o open source mi připadá zvláště zajímavá. V jiném smyslu… [Smích]

STALLMAN: Já dělám svobodný software. Open source je odlišný směr. [Smích] [Potlesk]

URETSKY: Když jsem v tomto oboru začínal v šedesátých letech, software byl vpodstatě svobodný. A prošli jsme tím v cyklech. Začal svobodně a potom ho výrobci software ve snaze rozšířit obchod začali postrkávat jinými směry. Mnoho vývoje, který přišel s nástupem PC, prošlo tím samým cyklem.

Existuje jeden velmi zajímavý francouzský filosof, Pierre Levy, který mluví o pohybu tímto směrem a který mluví o pohybu směrem ke kybersvětu a to nejen v souvislosti s technologiemi, ale také se sociální restrukturalizací, politickou restrukturalizací, skrze změny ve vztazích mezi námi, které mohou zlepšit blahobyt lidstva. A my doufáme, že tato debata se bude ubírat tímto směrem. Tato debata se týká mnoha oborů naší univerzity, které normálně vystupují samostatně. Těšíme se na velmi zajímavou diskuzi. Ede?

SCHONBERG: Já jsem Ed Schonberg z Computer Science Department na Courant Institute. Dovolte mi přivítat vás tu dnes. Lidé, kteří pouze představují jiné, jsou většinou jen neužitečným rysem veřejných konferencí, ale v tomto případě jsou vlastně docela užiteční, [Smích] jak nám dokázal Mike.

Dovolte mi tedy krátce představit někoho, kdo vlastně vůbec žádné představení nepotřebuje. Richard je perfektní příklad člověka, který při řešení lokálních problémů začal přemýšlet globálně. Před mnoha lety začal přemýšlet o problémech spojených s nedostupností zdrojového kódu k ovladačům tiskárny. Vytvořil filosofii, která nás všechny donutila přehodnotit naše myšlenky o vývoji software, o tom, co to vlastně je intelektuální vlastnictví a kdo to je softwarová komunita. Přivítejme Richarda Stallmana. [Potlesk]

STALLMAN: Může mi někdo půjčit hodinky? [Smích] Díky. Rád bych poděkoval Microsoftu za to, že mi poskytl možnost [Smích] stát na tomto podiu. V posledních týdnech jsem se cítil jako autor, jehož kniha byla bez jeho zavinění někde zakazována. [Smích] Pomiňme, že všechny články věc špatně pojmenovávají, jelikož Microsoft popisuje GNU GPL jako open source licenci a tisk ho následuje. Většina lidí si prostě neuvědomuje, že naše práce s open source nijak nesouvisí; ve skutečnosti jsme udělali většinu z toho, ještě než byl termín „open source” vytvořen.

Budu dnes mluvit o free software Movement, co to je, co to znamená, co jsme již udělali a protože je to částečně sponzorované School of Business, řeknu také pár věcí navíc o tom, jak se svobodný software spojuje s obchodem a některými dalšími oblastmi sociálního života.

Někteří z vás možná ještě nepsali počítačové programy, ale možná vaříte. A jestli vaříte, tak pokud nejste opravdu velmi dobří, asi používáte recepty. A pokud používáte recepty, pravděpodobně již máte zkušenost s tím, že jste si pořídili kopii receptu od kamaráda. Také asi máte, pokud nejste úplný začátečník, zkušenost s obměnou receptu. Jistě, recept vám radí určité kroky, ale vy ve skutečnosti nemusíte dělat přesně to. Můžete vynechat některé přísady, nebo můžete přidat nějaké houby, jestli je máte rádi, dát méně soli, protože vám doktor řekl, že byste měli sůl omezit – cokoliv. Pokud máte zkušenosti, můžete udělat dokonce ještě větší změny. A poté třeba přijdou přátelé, kterým to bude chutnat a jeden z nich vám může říci: „Hej, nemohl bys mi dát recept?” Co tedy uděláte? Můžete si zapsat tu modifikovanou verzi receptu a opsat ho kamarádovi. To jsou přirozené věci, které můžete dělat se všemi recepty.

Recept je hodně podobný počítačovému programu a počítačový program je hodně podobný receptu. Série kroků, které musíte jeden po druhém vykonat, abyste se dostali k požadovanému výsledku. Takže je také tak přirozené dělat tyto věci s počítačovými programy. Dát kopii kamarádovi, dělat v něm změny, protože to, co dělá, není přesně to, co bychom chtěli, aby dělal. Program možná odváděl perfektní práci pro někoho jiného, ale vaše práce je odlišná. Po tom, co ho změníte, je možné, že takto bude užitečný i pro někoho jiného. Možná dělají práci, která je velmi podobná té vaší. Takže přijdou a zeptají se: „Hej, dal bys mi kopii?” Samozřejmě, pokud jste ohleduplný člověk, dáte jim ji – budete slušný.

A teď si představte, jaké by to bylo, pokud by byly recepty umístěny v černých skříňkách. Nemohl byste se podívat jaké přísady používají, ani je měnit. A představte si, že pokud byste udělal kamarádovi kopii, nazývali by vás pirátem a snažili se vás na roky uvěznit. To by vyvolalo v lidech zvyklých sdílet recepty strašné rozhořčení. Ale takto přesně vypadá svět propietárního software. Svět, ve kterém je slušnost k ostatním lidem zakázána a je vám v ní bráněno.

Kdy jsem to zpozoroval? Všiml jsem si toho díky tomu, že jsem v sedmdesátých letech měl to štěstí být součástí komunity programátorů, kteří sdíleli software. Minulost téhle komunity sahá vpodstatě až k úplným začátkům počítačů. V 70. letech to bylo trošku zvláštní být komunita, kde lidé sdíleli software. Ve skutečnosti to byl extrémní případ, protože v laboratoři, kde jsem pracoval, byl celý náš operační systém napsaný lidmi z naší komunity a my bychom jej sdíleli s kýmkoliv. Každý byl vítán. Ať již se chtěl pouze podívat, odnést si kopii, nebo udělat cokoliv jiného, co se mu zachtělo. Na programech nebyla žádná upozornění o copyrightu. Náš způsob života byla spolupráce. Byli jsme si jisti v takovém způsobu života. Nebojovali jsme za něj. Nemuseli jsme za něj bojovat. Prostě jsme tak žili. A pokud vím, prostě bychom tak žili i dále. Takže svobodný software tu již byl, ale nebyl tu žádný free software Movement.

Pak se přes nás ale přehnala série kalamit a naše komunita byla v troskách, nakonec byla úplně zničena. Museli jsme přestat používat PDP-10, náš počítač. A jak víte, náš systém, Nekompatibilní systém pro sdílení času [The Incompatibile Time Sharing Machine – to byl název systému – pozn. překl.], byl psán v šedesátých letech, takže byl celý v assembleru. Tak se to prostě v šedesátýchy letech dělalo. Assembler je samozřejmě vždy pouze pro jednu architekturu. Když ta zastará, všechna vaše práce se změní v odpad. A přesně to se nám stalo. Dvacet let, nebo tak nějak, naší práce bylo vyhozeno do koše.

Ještě než se to stalo, měl jsem zkušenost, která mě připravila, pomohla mi rozhodnout se co dělat, pomohla mi připravit se na to, abych věděl co dělat, až se toto stane. Jednou dal Xerox laboratoři umělé inteligence, kde jsem pracoval, laserovou tiskárnu. Byl to opravdu skvělý dárek, bylo to poprvé co získal laserovou tiskárnu někdo mimo Xerox. Byla velmi rychlá, vytiskla stránku za sekundu. To bylo perfektní v mnoha ohledech, ale bylo to nespolehlivé. Ve skutečnosti to byla vysokorychlostní kopírka přeměněná v tiskárnu. Znáte to, kopírky mačkají papír a zablokují se, ale vždy je tam někdo, kdo to spraví. Tiskárna se zasekla, ale nikdo to neviděl, takže zůstala mimo provoz dlouho.

Dobře, napadlo nás, jak ten problém vyřešit. Chtěli jsme pozměnit program tak, aby to vždy, když se tiskárna zasekne, počítač, co ji obsluhuje oznámil našemu hlavnímu počítači a ten informoval uživatele, kteří čekají na výstupy. Šli by to spravit. Jenom aby věděli. Když čekáte na výtisk a víte, že tiskárna je zablokovaná, nebudete sedět a čekat na Vánoce, půjdete to spravit.

Ale to jsme tvrdě narazili, protože software, který ovládal tiskárnu nebyl svobodný software. Dostali jsme ho s tiskárnou a byla to pouze binárka. Nemohli jsme mít zdrojový kód – Xerox nám ho nedal, takže napříč tomu, že jsme měli velké zkušenosti – po tom všem, napsali jsme vlastní operační systém… – jsme nebyli schopni přidat tohle rozšíření do software naší tiskárny.

A tak jsme museli jen trpět a čekat. Trvalo i hodinu či dvě dostat své výtisky, protože stroj byl většinu času zablokovaný. A tak jste si říkali. „Vím, že se to zasekne, počkám hodinu a pak si půjdu pro výstup” a pak jste přišli a zjistili, že to bylo zaseklé celou dobu a nikdo jiný to mezitím nespravil. Takže jste to spravili a čekali další půlhodinu. A pak jste přišli a viděli, že se to zas zaseklo dříve, než se to dostalo k vaší úloze. Tisklo to tři minuty a třicet nečinně stálo zablokované. Šílená otrava. Ale ještě horší bylo vědět, že jsme to mohli opravit, ale někdo jiný, kvůli své vlastní sobeckosti, nás blokoval, zabraňoval nám vylepšit ten software. Samozřejmě, že jsme cítili vztek.

Jednou jsem se doslechl, že někdo na univerzitě Carnagie Mellon měl kopii toho software. Šel jsem tedy do jeho kanceláře a řekl: „Ahoj, já jsem z MIT, mohl bys mi dát kopii zdrojových kódů té tiskárny?” A on řekl: „Ne, slíbil jsem, že ti nedám kopii.” [Smích] Pokoušely se o mne mrákoty. Byl jsem tak… byl jsem naštvaný, a nenapadalo mě jak to ospravedlnit. Vše, na co jsem mohl pomyslet, bylo otočit se na podpatku a odejít z jeho místnosti. Možná jsem práskl dvěřmi. [Smích] A později jsem na to musel myslet, protože jsem si uvědomil, že to, co jsem pozoroval, nebyl pouze ojedinělý případ, ale důležitý sociální fenomén, který ovlivnil mnoho lidí.

Bylo to… pro mne… já měl štěstí. Jen jsem to ochutnal, ale někteří lidé v tom museli žít celou dobu. Podívejte, on slíbil odmítnout s námi spolupracovat – se svými kolegy na MIT. Zradil nás. Ale neudělal to jen nám. Je možné, že to udělal i vám. [Smích] A myslím, že to nejspíš udělal i vám. Udělal to většině lidí, kteří jsou teď v této místnosti, s výjimkou těch pár, kteří ještě nebyli v roce 1980 na světě, protože on odmítl spolupracovat s celou planetou Zemí. Podepsal non-disclosure agreement. [do češtiny volně přeloženo jako dohoda o neodhalení, ale i v Čechách se běžně používá tento anglický termín a jelikož jsem na žádný moc chytrý překlad nepřišel, budu non-disclosure agreement používat také – pozn. překl.]

To bylo moje první přímé setkání s non-disclosure agreement a to mě naučilo něčemu důležitému. Důležitému proto, že většina programátorů se tomu nenaučila. Vidíte, že toto bylo moje první setkání s non-disclosure agreement a byl jsem oběť, já a celá moje laboratoř jsme byli oběťmi. A tak jsem viděl, že non-disclosure agreements má oběti. Non-disclosure agreements nejsou nevinné. Nejsou neškodné. Většina programátorů se poprvé setká s non-disclosure agreement, když je někdo pozve k podepsání. A vždy je tu nějaké lákání – nějaký bonbon, který dostanou, pokud podepíší. Dělají si omluvy. Říkají: „Stejně bych nikdy kopii nedostal, tak proč bych se nemohl k tomuhle spinkutí proti němu připojit?” Říkají, že takhle se to dělá vždy. „Kdo jsem, abych se proti tomu stavěl?” Říkají „Když to nepodepíšu, tak někdo jiný to podepíše za mě.” Mají různé omluvy, aby si vyléčili svědomí.

Ale když mě někdo pozval, abych podepsal non-disclosure agreement, moje svědomí již bylo ve střehu. Pamatoval jsem si, jak jsem byl naštvaný, když někdo slíbil nepomoci mně a mé laboratoři vyřešit náš problém. A nemohl jsem to jen tak přejít a udělat tu samou věc někomu jinému, kdo mi nikdy nijak neublížil. Víte, kdyby mně někdo požádal o slib, že nebudu sdílet užitečné informace s nenáviděným nepřítelem, vyhověl bych mu. Když někdo udělal něco špatného, zaslouží si to. Ale cizinci – nic zlého mi neudělali. Proč bych s nimi měl zacházet tak špatně? Zaslouží si to? Nemůžete s každým, s kýmkoliv, jednat špatně. Stanete se tak škůdce společnosti. Odvětil jsem: „Díky moc, že mi nabízíte tenhle pěkný softwarový balík, ale nemohu s čistým svědomím přistoupit na podmínky, které požadujete, takže se radši obejdu bez něj. Díky moc.” Nikdy jsem úmyslně nepodepsal non-disclosure agreement na obecně užitečnou technickou informaci, jako například software.

Existují i jiné typy informací, které mohou vznášet podobné etické otázky. Například osobní informace. Kdybyste se mnou chtěli mluvit o tom, co se děje mezi vámi a vaší holkou, a poprosili byste mne, abych o tom nikomu neříkal, abych si to nechal… souhlasil bych s tím, že si to nechám pro sebe, protože to není obecně užitečná technická informace. Přinejmenším to pravděpodobně není obecně užitečné. [Smích]

Je tu malá šance – a to je samozřejmě také možnost – že jste odhalili nějakou úžasnou novou sexuální techniku [Smích] a já bych potom cítil jako svoji morální povinnost předat tu informaci zbytku lidstva, aby z toho mohl také těžit. Musím tedy do toho slibu zahrnout výjimku – však víte. Pokud to jsou jen detaily o tom, kdo to chce, kdo je na koho naštvaný a takové věci – cajdák – tak si to nechám pro sebe, ale něco, z čeho by mohla společnost obrovsky těžit, prostě musím zveřejnit. Účel vědy a technologie je objevovat užitečné informace pro lidstvo, které by pomohly lidem žít lépe své životy. Když slíbíme neposkytnout takovou informaci – když si ji ponecháme v tajnosti – tak zrazujeme misi svého odvětví. A já jsem se rozhodl, že bych to neměl dělat.

Ale mezitím moje komunita zkrachovala a to byl krach, který mě zanechal v těžké situaci. Jak jsem již řekl, náš systém byl zastaralý, protože PDP-10 bylo zastaralé, a proto již nebylo možné, abych pokračoval jako vývojář operačního systému stejným způsobem jako předtím. To záviselo na tom, že jsem byl součástí komunity, která používala software a vylepšovala ho. To již od té doby nebylo možné a to mi připravilo morální dilema. Co budu dělat? Nejjednodušší možnost znamenala jít proti rozhodnutím, která jsem učinil. [zde myslí RMS rozhodnutí nepodepsat nikdy non-disclosure agreement – pozn. překl] Nejjednodušší možnost znamenala přizpůsobit se změně světa. Akceptovat, že věci se změnily a že budu muset obětovat moje principy a začít podpisem non-disclosure agreement na operační systém. A nejspíš také psát proprietární software. Ale uvědomil jsem si, že touhle cestou bych mohl mít nadále zábavu z kódování a mohl jsem mít peníze – hlavně kdybych to dělal někde jinde, než na MIT – ale nakonec bych se jednou musel ohlédnout za svojí kariérou a říct si: „Strávil jsem život budováním zdí k oddělení lidí,” a mohl bych být znechucen svým životem.

Tak jsem se poohlížel po jiné alternativě. Byla tu jedna zřejmá. Mohl jsem opustit softwarové odvětví a dělat něco jiného. Neměl jsem žádné pozoruhodné schopnosti, ale jsem si jistý, že jsem se mohl stát číšníkem. [Smích] Ne v nějaké fantastické restauraci, nezaměstnali by mě, [Smích] ale prostě jsem mohl být číšník. Někde. Mnoho programátorů říká, „lidé, kteří najímají programátory, požadují to a to a to, a když to nebudu akceptovat, budu hladovět.” Hladovět, to je přesně to slovo, které používají. Ok, jako číšník hladovět nebudete. [Smích] Opravdu tu není žádné nebezpečí. To je důležité, občas můžete ospravedlnit to, že provedete ostatním lidem něco, co je zraní, tím, že řeknete: „když to neudělám, stane se mi ještě něco horšího.” Samozřejmě, kdybyste opravdu měli hladovět, ospravedlňovalo by vás to psát proprietární software. [Smích] Když na vás někdo míří pistolí, tak bych řekl, že je to omluvitelné. [Smích] Ale já jsem našel cestu jak přežít bez toho, abych dělal něco neetického, takže jsem tuto omluvu nemohl použít. Uvědomil jsem si, že být číšník by pro mne nebyla žádná zábava a zbytečně bych tak plýtval mými zkušenostmi systémového vývojáře. To, co budu dělat, by nemělo být zneužívání mých zkušeností. Vyvíjet proprietární software by bylo zneužíváním mých zkušeností. Povzbuzovat ostatní lidi k tomu, aby žili ve světě proprietárního software, by bylo zneužívání mých zkušeností. To už by bylo lepší s nimi plýtvat, než je zneužívat, ale to stále není příliš dobré.

Z těchto důvodů jsem se tedy začal rozhlížet po nějaké alternativě. Co by mohl udělat vývojář operačních systémů k tomu, aby zlepšil situaci, aby udělal svět lepším místem? Uvědomil jsem si, že operační systém bylo přesně to, co bylo třeba. Ten problém, to dilema, existovalo pro mě i pro všechny ostatní, protože všechny dostupné operační systémy pro moderní počítače byly proprietární. Ten náš svobodný operační systém byl pro staré, vysloužilé počítače, že? Když jste si chtěli pořídit nový počítač a používat ho, byli jste nuceni použít proprietární systém. Kdyby nějaký vývojář napsal jiný systém a potom řekl, že ho může každý sdílet a on bude rád, pokud to budou lidé dělat, tak by to každého vyvedlo z těžkého rozhodování, byla by tu alternativa. Uvědomil jsem si, že bych s tím mohl něco dělat. Zrovna já jsem měl ty pravé zkušenosti, abych to byl schopen udělat. To bylo prostě to nejužitečnější co jsem si dokázal představit, jak bych mohl se svým životem naložit. Tohle byl zrovna problém, který se v tu chvíli nikdo jiný nesnažil vyřešit. Prostě jsme tu jen seděli a ono se to mezitím ještě víc zhoršovalo a nebyl tu kolem nikdo jiný, kdo by to vyřešil, jen já. Cítil jsem, že jsem ten pravý, že na tom musím pracovat. Když ne já, tak kdo? Takže jsem se rozhodl, že vyvinu svobodný operační systém – nebo umřu při tom, jak se stále budu snažit vyvinout svobodný operační systém. Myslel jsem umřít stářím, samozřejmě. [Smích]

Stál jsem tedy před rozhodnutím, jaký operační systém by to měl být. Musel jsem si upřesnit nějaké technické otázky týkající se designu systému. Několik důvodů mne přesvědčilo udělat ho kompatibilní s Unixem. Zaprvé, bylo to zrovna po tom, co jsem viděl, jak operační systém, který jsem opravdu miloval, zastaral, protože byl napsaný pro jeden konkrétní typ počítače a ten se přestal používat. Nechtěl jsem, aby se to opakovalo. Potřeboval jsem nějaký portovatelný systém. Unix byl portovatelný systém. Kdybych tedy následoval design Unixu, měl jsem docela dobrou šanci vytvořit systém, který by byl portovatelný a práceschopný. Ale byl tu ještě jeden podstatný důvod, proč být přesně kompatibilní s Unixem. Tím důvodem je, že uživatelé nesnášejí nekompatibilní změny. Kdybych navrhl systém podle sebe – což bych byl dělal strašně rád, tím jsem si jist – vyrobil bych něco nekompatibilního. Jistě chápete, detaily by byly odlišné. Kdybych to tak udělal, lidé by mi řekli: „Ok, je to velmi dobré, ale není to kompatibilní. Dalo by moc práce na něj přejít. Nemůžeme si dovolit tolik starostí jen proto, abysme přešli na tvůj systém místo Unixu.” [V té době – v druhé polovině osmdesátých let – ještě nemohl Richard vědět, že přesně toto se mu později stane. Jen mezitím byl Unix vyměněn za MS Windows. Ve skutečnosti to ale tehdy na konci osmdesátých let splnilo svůj účel a na serverech i v high-end sféře ho plní pořád. Zpětně řečeno, bylo to dobré rozhodnutí, ale s nástupem nekompatibilních MS Windows tehdy Richard nepočítal a tak se dnes částečně dostal do situace, kterou popisuje. – pozn. překl.]

Když jsem chtěl vybudovat komunitu, ve které by byli vůbec nějací lidé – lidé používající svobodný systém, sklízející ovoce svobody a spolupráce – musel jsem vytvořit systém, který by lidé používali, na který by mohli jednoduše přejít, který by neměl žádnou překážku, která by to zastavila hned na začátku. Rozhodnutí udělat systém kompatibilní s Unixem za mě vlastně vyřešilo všechny technické otázky ohledně designu, protože Unix se skládá z malých částí, které spolu komunikují přes rozhraní, která jsou víceméně dokumentovaná. Z toho plyne, že když chcete být kompatibilní s Unixem, musíte nahradit každý kousek jeden po druhém nějakým kompatibilním kouskem software. Ty zbývající otázky designu se vztahují každá pouze na vnitřek těch malých součástí a rozhodnutí může udělat ten, kdo bude zrovna ten kousek programovat a to vpodstatě kdykoliv. Nemusel jsem to vše rozhodnout hned na začátku.

Vše, co jsme potřebovali k tomu, abychom mohli začít pracovat, bylo najít nějaké jméno toho systému. Podívejte, my hackeři vždy hledáme pro program nějaký žertovný, nezbedný název, protože představovat si, jak to lidi pobaví, až se o názvu dozvědí, je skoro polovina zábavy, kterou máte s psaním programu. [Smích] Měli jsme také zvyk psát rekurzivní zkratky, kdykoliv jsme chtěli vyjádřit, že program, který píšeme, je podobný nějakému jinému programu. Můžete dát programu rekurzivní jméno, které říká: „tenhle není tamten.´´ Například tu bylo v šedesátých a sedmdesátých letech mnoho textových editorů Tico a všeobecně se jmenovali nějak jinak než Tico. Potom jeden vynalézavý hacker pojmenoval ten svůj Tint, což znamenalo Tint Is Not Tico (Tint není Tico). To byla první rekurzivní zkratka. V roce 1975 jsem vyvinul první textový editor Emacs. Měli jsme taky spoustu jiných imitací Emacsu a většina se jmenovala nějak jinak, ale jeden z nich se jmenoval Fine, což znamenalo Fine Is Not Emacs (Fine není Emacs) a taky tu byl Sine – Sine Is Not Emacs (Sine není Emacs). Měli jsme i Eine – Ina Is Not Emacs (Ina není Emacs) a také MINCE – Mince Is Not Complete Emacs (Mince není úplný Emacs). [Smích] To byla okleštěná imitace. A pak někdo Eine skoro celý přepsal a svoji novou verzi pojmenoval Zwei, což mělo být Zwei Was Eine Initially (Zwei bylo původně Eine). [Smích]

Hledal jsem tedy rekurzivní akronym pro Something Is Not Unix (Něco není Unix) a vyzkoušel jsem všech 26 písmenek, ale zjistil jsem, že žádná z těch zkratek nedávala slovo. [Smích] Tak jsem to zkusil jinak. Zkrátil jsem to, tím bych získal třípísmennou zkratku Something's not Unix [neangličtinářům se omlouvám, ale toto asi nepochopíte – pozn. překl.] Zkoušel jsem tedy zase písmenka až jsem došel ke slovu „GNU” – GNU je nejlegračnější slovo v angličtině. [Smích] To bylo ono. Je to legrační proto, že se to slovo vyslovuje jako slovo „new´´. Lidé ho proto používají v různých slovních hrách. Je to jméno jednoho zvířete žijícího v Africe. [Jedná se o pakoně – pozn. překl.] Africká výslovnost v sobě měla jakési mlasknutí. [Smích] Možná ještě má. Když přišli kolonisti z Evropy, nezatěžovali se učením toho mlasknutí. Prostě ho tedy vypustili a napsali tam místo něj G, což mělo znamenat „měl by tu být ještě nějaký zvuk, který my nevyslovujeme.” [Smích] Dnes v noci letím do jižní Afriky, prosil jsem je už. Doufám, že najdou někoho, kdo mne bude moci naučit vyslovovat to mlasknutí. [Smích] Abych věděl, jak bych měl správně vyslovovat GNU, když budu mluvit o tom zvířeti.

Pokud ovšem nemáte na mysli zvíře, ale náš systém, správná výslovnost je „guh-NEW” – vyslovte to těžké G. Kdybyste místo toho mluvili o „new” operačním systému, velmi byste lidi popletli, protože už na něm pracujeme 17 let, takže už nikdy nový nebude. [Smích] Ale pořád je to GNU – i přes to, kolik lidí to nesprávně nazývá Linux. [Smích]

V lednu 1984 jsem tedy opustil MIT a začal psát ty jednotlivé části GNU. Nicméně byli hodní, že mi dovolili i nadále využívat jejich vybavení. Tehdy jsem si myslel, že napíšeme všechny tyhle součásti a uděláme kompletní GNU systém a pak řekneme lidem: „pojďte a vemte si to” a ildi to začnou používat. Ale to se nestalo. TY první části, které jsem psal, byly jen přibližně stejné náhrady s méně chybami, ale nebylo to nic ohromujícího. Vpodstatě nikdo nechtěl je získávat a instalovat. Zvrat přišel v září 1984, když jsem začal psát GNU Emacs, moji druhou implementaci Emacsu. Začátkem roku 1985 již fungovala, mohl jsem ho používat pro editování, což byla velká úleva, protože jsem se nechtěl učit používat VI, Unixový editor. [Smích] Proto jsem až do té doby dělal editování na jiném stroji a soubory jsem si posílal přes síť, abych je mohl testovat [myšleno na Unixu – pozn. překl.] Když už ale Emacs fungoval natolik, že jsem ho mohl používat já, byl již také dost dobrý pro ostatní – ostatní ho chtěli používat také.

Musel jsem propracovat detaily distribuce. Samozřejmě, umístil jsem kopii na anonymní FTP server [Anonymní FTP server znamená, že k němu může přistupovat každý. Můžete z něj stahovat data, aniž byste potřebovali znát heslo. – pozn. překl.] a to bylo skvělé pro lidi na síti, mohli si prostě stáhnout soubor .tar a nainstalovat, ale hodně programátorů tehdy v roce 1985 ještě přístup k síti nemělo. Posílali mi maily: „Jak můžu získat kopii?” Musel jsem se rozhodnout, co jim budu odpovídat. Ok, mohl jsem říci, že chci trávit svůj čas děláním GNU software, ne děláním pásek, tak ať poprosí přítele, který je na síti, aby jim to stáhl na pásku. Jsem si jist, že lidé by našli takové přátele. Dříve, či později. Získali by ty kopie, ale já v té době neměl žádné zaměstnání. Ve skutečnosti jsem nikdy neměl žádné zaměstnání od té doby, co jsem v lednu 1984 opustil MIT. Hledal jsem tedy nějakou cestu, jak bych si mohl vydělat nějaké peníze prací na svobodném software, a proto jsem odstartoval obchod se svobodným software. Oznámil jsem: „Pošli mi 150 dolarů a já ti pošlu pásku s Emacsem.” A tak mi začaly chodit první objednávky a v polovině roku už jich bylo docela dost.

Dostával jsem mezi osmi a deseti objednávkami za měsíc. Kdyby to bylo nutné, mohl jsem vyžít jen s tímto příjmem, protože já jsem vždy žil levně; vpodstatě žiju jako student. Mám to rád, protože to znamená, že vám peníze nerozkazují, co máte dělat. Mohu dělat to, o čem si myslím, že je pro mě důležité. To je pro mě velké uvolnění a mohu dělat to, co opravdu dělat chci. Snažte se zabránit tomu, abyste se nechali vcucnout do toho drahého koloběhu života typických Američanů. Když to uděláte, tak vám lidé, kteří mají peníze, budou diktovat, co máte dělat. Nebudete schopni dělat to, co je pro vás opravdu důležité.

Bylo to dobré, ale lidé se mě ptali: „Co jsi tím myslel, že to je free software, když to stojí 150 dolarů?” [Smích] Ptali se prostě proto, že je zmýlila víceznačnost slova „free”. Jeden význam se odkazuje na cenu a druhý na svobodu. Když mluvím o free software, odkazuji se na svobodu, ne na cenu. Myslím na free speech, ne na free beer. [svoboda projevu, nikoliv pivo zdarma – pozn. překl.] [Smích] Nestrávil bych tolik let svého života tím, že bych nutil programátory vydělávat méně peněz. To není můj cíl. Jsem sám programátor a nevadí mi dostávat peníze. Nevěnoval bych získávání peněz celý život, ale nevadí mi mít je. Nejsem ani proti tomu, aby je dostávali jiní programátoři. Nechci, aby ceny za software byly nízké. To s tím nemá nic společného. Tohle je o svobodě. O svobodě pro každého, kdo používá software, ať již je programátor, nebo ne.

Nyní bych měl definovat svobodný software. Radši budu mluvit konkrétně, protože pouhé tlachání o víře ve svobodu je o ničem. Existuje tolik různých svobod, ve které můžete věřit a často se také mezi sebou vylučují, takže správná politická otázka by byla: „Jaké jsou tedy ty důležité svobody, svobody které musí mít každý?”

Já se ji pokusím zodpovědět v oboru používání software. Program je pro vás svobodný software, pokud máte následující svobody:

Pokud máte všechny tyhle svobody, pak je pro vás daný program svobodný software. To je velmi důležité, vysvětlím to později, až budu mluvit o GNU General Public License, ale teď vysvětluji, co to je svobodný software.

Svoboda nula je naprosto zřejmá. Když nemáte ani právo program spustit, je to docela omezující program. Ve skutečnosti vám většina programů poskytne alespoň svobodu nula. Svoboda nula je logickým důsledkem svobod jedna, dvě a tři – tak funguje copyrightový systém. Svobody, které odlišují svobodný software od typického software jsou svobody jedna, dvě a tři. Řekněme si o nich tedy něco více a vysvětleme si, proč jsou důležité.

Svoboda jedna je svoboda pomoci si k lepšímu využití programu tím, že ho pozměníte. To mohlo znamenat třeba opravování chyb. Mohlo to znamenat přidávání nových vylepšení. Mohlo to znamenat portování na jiný systém. Mohlo to znamenat přeložení všech chybových hlášení do jazyku Navajo. Měli byste mít právo provést jakoukoliv změnu budete chtít.

Je zřejmé, že pro profesionální programátory je to velmi užitečné, ale nejen pro ně. Každý člověk s rozumnou inteligencí se zvládne alespoň trošku naučit programovat. Samozřejmě, existují těžké práce a lehké práce a většina lidí se nebude učit dělat ty těžké. Ale mnoho lidí se může naučit dělat lehkou práci stejně tak, jako se před padesáti lety mnoho a mnoho američanů naučilo spravovat auta, což Americe umožnilo mít ve druhé světové válce motorizovanou armádu a vyhrát.

A pokud jste společenská osobnost a opravdu se nechcete učit technologie, to znamená, že pravděpodobně máte spoustu přátel a umíte je přesvědčit, aby vám pomohli. Někteří z nich jsou pravděpodobně programátoři. Můžete se jich tedy zeptat: „Změnil bys prosím tě pro mě tohle?” Je vidět, že ze svobody jedna může těžit opravdu hodně lidí.

Když tu svobodu nemáte, je to skutečná, materiální škoda pro společnost. Dělá to z vás vězně svého software. Pokusím se to přirovnat k té laserové tiskárně. Víte, že to fungovalo pro naše potřeby špatně a že jsme to nemohli opravit, protože jsme byli vězni svého software.

Ovlivňuje to ale také morálku lidí. Když máte z používání počítače stále pocit marnosti, budete mít i ze své práce pocit marnosti. Vaše práce se stane otravnou – budete nenávidět svoji práci. A když lidi deprimuje jejich práce, rozhodnou se nestarat se o ni. Nakonec to dospěje do stadia, kdy máte lidi s přístupem „Přišel jsem dnes do práce. To je vše co musím udělat. Pokud nemohu udělat pokrok, není to můj problém, je to problém mého šéfa.” Když se toto stane, je to špatné jak pro tyto lidi, tak pro celou společnost. To je svoboda jedna. Svoboda pomoci sám sobě.

Svoboda dvě je svoboda pomáhat příteli tím, že mu zkopírujete program. Pro ty, kteří umějí přemýšlet a učit se, je sdílení užitečných znalostí naprosto základním projevem přátelství. Když takoví lidé používají počítače, tak se sdílení software stává tímto základním projevem přátelství. Přátelé sdílejí mezi sebou. Přátelé si pomáhají. To je podstata přátelství. A ve skutečnosti je právě tenhle princip dobrého ducha – princip pomáhání svým bližním, dobrovolně – tím nejdůležitějším zdrojem každé společnosti. To je ten rozdíl mezi životaschopnou společností a bezohlednou džunglí. Tato důležitost byla rozeznána největšími světovými náboženstvími již před tisícemi let a ta se explicitně snaží posilovat tento přístup.

Když jsem chodil do mateřské školky, tak se nás tomu snažily učitelky naučit – sdílení – tím, že nás to nechali dělat. Řekly prostě: „Když si do školy přineseš bonbóny, nemůžeš si je nechat všechny pro sebe, musíš se podělit s ostatními.” Tím, že nás to učily… společnost se naučila duchu spolupráce. A proč byste to měli dělat? Protože lidé nejsou úplně kooperativní. To je jedna z částí lidské povahy, ale existují i jiné části. Je mnoho částí lidské povahy. Když chcete lepší společnost, musíte se snažit posilovat v lidech principy sdílení. Jistě, nikdy to nebude na 100%, to je pochopitelné. Lidé se musí také starat o sebe. Pokud se nám to nějak přeci jen o kousek povede, budeme bohatší.

Dnes, podle vlády Spojených států amerických, mají učitelé dělat přesný opak. „Ach, Johnny, přinesl jsi si do školy software. Dobře, nesdílej jej. Ne, ne. Sdílení je špatné. Sdílení znamená, že bys byl pirát.”

Co tím myslí, když říkají „pirát”? Tvrdí, že pomáhání blízkým je morální ekvivalent napadání lodí? [Smích]

Co by o tom řekl Budha nebo Ježíš? Vezměte si svého náboženského vůdce. Nevím, možná by Manson řekl něco jiného. [Smích] Kdo ví, co by řekl L. Ron Hubbard. Ale, …

OTÁZKA: [Neslyšitelné]

STALLMAN: Jistě, je mrtvý. Ale oni si to nepřipouští. Cože?

OTÁZKA: Jako ti ostatní, jsou také mrtví. [Smích] [Neslyšitelné] Charles Manson je také mrtvý. [Smích] Ježíš je mrtvý, Budha je mrtvý…

STALLMAN: Ano, to je pravda. [Smích] Takže hádám, že v tomto ohledu není L. Ron Hubbard horší než ti ostatní. [Smích] Tak jako tak – [Neslyšitelné]

OTÁZKA: L. Ron vždy používal svobodný software – uvolnilo ho to od Zanu. [Smích]

STALLMAN: Myslím, že toto je vlastně ten nejdůležitější důvod, proč by měl být software svobodný. Nemůžeme si dovolit špinit největší zdroj společnosti. Je pravda, že to není fyzický zdroj, jako čistý vzuch, čistá voda. Je to psychologicko-sociální zdroj, ale je tak opravdový jako ty ostatní a může zapříčinit obrovskou změnu v našich životech. To, jak se chováme, ovlivňuje myšlení ostatních lidí. Když chodíme kolem a říkáme „nesdílej s ostatními”, když nás poslouchají, ovlivňujeme ostatní a neovlivňujeme je dobře. To je svoboda druhá. Svoboda pomoci příteli.

No a mimochodem, když nemáte tuto svobodu, není to jen újma pro společnost, je to také újma pro lidi – opravdová, materiální újma. Když má program svého vlastníka a ten vlastník stanoví soubor pravidel, kde musí každý platit, aby mohl software používat, někteří lidé budou říkat: „Nevadí, já se bez něj obejdu.” Zajímavé na software je, že méně uživatelů neznamená, že toho musíte udělat méně. Znáte to, když si auto koupí méně lidí, můžete dělat méně aut. Můžete ušetřit. K vytoření kopie auta potřebujete určité zdroje. Můžete říci, že mít cenu na auta je dobrá věc. Zabraňuje to plýtvání surovinami na auta, která nejsou ve skutečnosti potřeba. Ale kdyby další auta již nepotřebovala žádné suroviny, nebylo by k ničemu dobré šetřit na výrobě nových kusů. Fyzické věci, jako auta, vždy potřebují nějaké suroviny k výrobě kopií, k výrobě každého dalšího exempláře.

U software tomu tak není. Každý může vytvořit kopii a je to velmi jednoduché. Nepotřebuje k tomu žádné suroviny s výjimkou trošky elektrické energie. Není tu nic, co bychom mohli ušetřit; tím, že použijeme tuto finanční brzdu, nemůžeme žádné zdroje ušetřit pro lepší využití. Lidé často mluví o ekonomii, ale je třeba si uvědomit, že se na software snaží aplikovat ekonomické zdůvodňování založené na premisách, které pro software neplatí. Snaží se přenést je z jiných oblastí života, kde možná platí, na software, a potom výsledky takové úvahy považují za platné. Prostě vezmou své závěry a předpokládají, že platí i pro software, i když argumenty nejsou v případě software na ničem založené. V takové situaci je velmi důležité prozkoumat, jakou cestou dosahujete výsledku a na jakých předpokladech stavíte.

Svoboda tři je svoboda pomáhat budovat komunitu publikováním vylepšených verzí software. Lidé mi říkali: „že když je software free, tak nebude nikdo za práci na něm placen, proč by se tedy měl připojovat?” Ok, samozřejmě si pletli dva významy slova free, takže bylo jejich myšlení založeno na nepochopení. V každém případě to byla jejich teorie. Dnes již můžeme srovnat jejich teorii s empirickým faktem a zjistíme, že stovky lidí jsou placeny za psaní svobodného software a že více než 100 000 lidí jsou dobrovolníci. Na svobodném software pracuje mnoho lidí a mají různé motivy.

Když jsem poprvé vydal GNU Emacs – vlastně první kousek GNU software, který lidé chtěli používat – a když začal projekt nabírat uživatele, za chvíli jsem dostal zprávu „Myslím, že jsem viděl v zdrojovém kódu chybu a tady je oprava.” Potom jsem dostal další zprávu „Tady ti posílám kód pro přidání nového vylepšení.” A další opravu chyby a další zlepšení a další a další – až se to na mě začalo hrnout tak rychle, že dalo mnoho práce jen využívat to všechno, co jsem dostával. Microsoft takovýto problém nemá. [Smích]

Nakonec lidé tento jev zaznamenali. V osmdesátých letech si spousta z nás myslela, že svobodný software nikdy nebude tak dokonalý jako nesvobodný software, protože jsme neměli tolik peněz na placení lidí. Lidé jako já samozřejmě říkali „Dobře, stejně ale používejte svobodný software.” Je lepší učinit malou oběť v technické dokonalosti a mít svobodu, než opačně. Kolem roku 1990 si ale lidé začali uvědomovat, že svobodný software se vlastně stává lepším. Bylo to rychlejší a spolehlivější než proprietární alternativy.

Začátkem devadesátých let někdo vynalezl způsob, jak vědecky měřit spolehlivost software. Vzal několik sad srovnatelných programů, které dělaly tu samou věc – přesně tu samou věc – na různých systémech. Existovalo mnoho Unixových systémů. Různé utility dělaly to samé, neboť vyhovovaly specifikacím POSIX. Prostě svým chováním se nelišily, ale lišily se tím, kdo je spravoval, byly psány odděleně; zdrojový kód byl jiný. Ten způsob měření spolehlivosti tedy spočíval v tom, že se vzaly tyhle programy a na vstup jim byly posílána náhodná data. Měřilo se, jak často spadnou či skončí chybou. Zjistili tehdy, že GNU programy byly nejspolehlivější. Všechny komerční proprietární alternativy byly spolehlivé méně. Tyhle výsledky byly publikovány a vývojáři s nimi byli seznámeni a za pár let později se experiment opakoval s novějšími verzemi. Výsledek byl stejný, GNU verze byla nejspolehlivější. Však víte, že některé kliniky specializované na rakovinu, které používají GNU systém, protože je tak spolehlivý a právě spolehlivost je pro ně velmi důležitá.

Mluvil jsem tu o etických záležitostech a nyní mluvím o praktických výhodách. Oba tyto body jsou důležité. To je free software movement.

Je znám i jiný myšlenkový proud – open source movement – ten se zaměřuje pouze na ty praktické výhody. Popírají, že by to byla záležitost principu. Popírají, že by lidé měli být oprávněni mít svobodu sdílet se svým bližním, sledovat co program dělá a měnit ho, pokud se jim nelíbí. Říkají, že je užitečná věc toto lidem dovolit. Jdou tedy do firmy a říkají: „Víte, mohl byste vydělat více peněz, pokud lidem dovolíte tohle.” V určité míře tak vedou lidi ke stejnému cíli, ale s využitím úplně odlišných filosofických důvodů.

V hlubším kontextu ale tyto dva proudy nesouhlasí. Free software movement říká „Máte právo mít tyto svobody. Nikdo by vám v tomto neměl bránit.” Open source movement říká „Dobře, mohou tě zastavit, pokud chtějí, ale zkusíme je radši přesvědčit, aby tě nechali dělat tyhle věci.” Také přispěli svobodnému software – přesvědčili nějaké společnosti, aby vydaly určité části software jako svobodný software a tím přispěli naší komunitě. Open source movement výrazně přispěl k rozvoji naší komunity a pracujeme spolu na různých projektech, ale v naší a jejich filosofii je obrovský rozdíl.

Naneštěstí získává nejvíce podpory businessu open source a proto většina článků nazývá naši práci open source a mnoho lidí si začne myslet, že jsme prostě částí open source movement. Proto tu vysvětluji ten rozdíl. Chtěl bych, abyste si uvědomili, že free software movement, který umožnil existenci naší komunity a umožnil vyvinout svobodný operační systém je pořád tady – a my pořád stojíme za jeho etickou filosofií. Je třeba si to uvědomit, abyste příště nepletli lidi vlastní neznalostí.

Ale měli byste to vědět také proto, abyste vůbec věděli, kde jste.

Je jen na vás vybrat si, který proud budete podporovat. Můžete souhlasit s free software movement a s mými názory. Můžete souhlasit s open source movement. Můžete nesouhlasit s oběma. Každý si vybírá sám, na jakou stranu politických záležitostí se postaví.

Když ale souhlasíte se svobodným software, tak doufám, že to také řeknete, že souhlasíte s free software movement, a jedna z cest, jak to můžete říci je používání termínu „svobodný software.” Tím budete lidem alespoň pomáhat poznat, že vůbec existujeme.

Svoboda 3 je velmi důležitá jak prakticky, tak psycho-sociálně. Když tuto svobodu nemáte, způsobuje to praktickou a materiální škodu, protože není-li tento software vyvíjen v komunitě, nebude výkonný a spolehlivý. Způsobuje ale také psycho-sociální újmu, která ovlivňuje ducha vědecké spolupráce – myšlenku, že pracujeme společně na zlepšení lidských poznatků. Pozorujeme, že pokrok ve vědě velmi zásadně závisí na tom, jak jsou lidé schopni pracovat dohromady. Dnes najdete i dost skupinek vědců chovajících se jakoby to byl boj s ostatními skupinami vědců a vývojářů. A když spolu nesdílejí informace, tak se všichni brzdí.

Toto jsou tři základní svobody, které odlišují svobodný software od typického software. Svoboda jedna je svoboda pomoci sám sobě, dělat změny pro svoje potřeby. Svoboda dvě je svoboda pomoci kolegovi distribucí kopií. A svoboda tři je svoboda pomáhat svojí komunitě tím, že provádíte změny a publikujete, aby je mohli využívat i ostatní. Když máte všechny tyto svobody, tak je pro vás ten program svobodným software. Proč o tom mluvím vzhledem k jednomu konkrétnímu uživateli? Je to pro vás svobodný software? Je to svobodný software pro někoho jiného? Ano?

OTÁZKA: Můžete vysvětlit rozdíl mezi svobodou dvě a tři? [neslyšitelné]

STALLMAN: Určitě spolu souvisí, protože pokud nemáte vůbec ani svobodu redistribuovat, tak určitě nemáte ani svobodu distribuovat modifikovanou verzi, ale jsou to rozdílné činnosti.

OTÁZKA: Oh.

STALLMAN: Svoboda dvě je, přečtěte si to, uděláte přesnou kopii a dáte ji kamarádům, takže oni ji teď mohou využívat. Nebo třeba uděláte přesné kopie a potom je prodáváte nějaké skupině lidí a tak oni je budou moci používat.

Svoboda tři je o vylepšování – nebo alespoň vy si myslíte, že to jsou zlepšení, někteří lidé s vámi možná budou souhlasit. To je ten rozdíl. A mimochodem, jeden velmi podstatný bod. Svoboda jedna a svoboda tři závisí na tom, zda máte přístup ke zdrojovému kódu, protože měnit program v binární podobě je extrémně těžké. [Smích] Dokonce tak triviální věci jako užití čtyř číslic pro datum [Smích]… když nemáte zdrojový kód. Takže je zřejmé, že z praktických důvodů je dostupnost zdrojového kódu podmínkou pro svobodný software.

Proč to tedy definuji tak, jestli je to svobodný software pro tebe? Nějaké programy mohou být někdy totiž svobodné pro někoho a nesvobodné pro jiné. To teď může vypadat jako paradoxní situace, ale dám vám příklad, jak se tohle stává. Velký příklad, možná ten úplně největší příklad tohoto problému je systém X Window , který byl vyvinut na MIT a uvolněn pod licencí, která z něj dělá svobodný software. Když si pořídíte tu verzi z MIT s licencí z MIT, máte svobodu jedna, dvě i tři. Je to pro vás svobodný software. Mezi těmi, kdo získali kopie, byli ale i různí velcí výrobci, kteří distribuovali Unixové systémy, a ti v X udělali všechny potřebné změny tak, aby byla použitelná i na jejich systémech. Samozřejmě, že to bylo většinou jen několik málo tisíc řádků z několika set tisíc celkově. Potom program zkompilovali, zařadili ho do svého systému a distribuovali pod tou samou licencí jako celý systém. Miliony lidí tedy dostali takové kopie. Měli X Window, ale neměli žádné z těch svobod. Nebyl to pro ně svobodný software.

Paradox byl v tom, že jestli jsou X svobodné záleželo na tom, kde to budeme měřit. Když to budete měřit mezi vývojáři, řekli byste: „Mají všechny ty svobody, je to svobodný software”, ale když to budete měřit mezi uživateli, řeknete: „Hmm, většina uživatelů nemá ty svobody. Není to svobodný software.” Lidé, kteří vyvíjeli X tohle nebrali jako problém, protože oni chtěli v podstatě jen popularitu – ego. Chtěli velký profesní úspěch. Chtěli cítit „ach, náš software používá hodně lidí.” A to byla pravda. Hodně lidí používalo jejich software, ale neměli svobodu.

Kdyby se to samé stalo GNU projektu, byla by to chyba, protože naším cílem nebylo jen být populární, naším cílem bylo rozdávat svobodu a posilovat spolupráci, dát lidem možnost spolupracovat. Zapamatujte si, nikdy nikoho nenuťte spolupracovat s někým jiným, ale zajistěte, aby měl každý možnost spolupracovat. Kdyby miliony lidi používali nesvobodnou verzi GNU, nebyl by to úspěch. Hlavní cíl by se úplně zhroutil.

Snažil jsem se najít nějaký způsob, jak tomu zabránit. Přišel jsem s metodou nazývanou „copyleft”. Nazývá se to copyleft, protože je to jako bychom vzali copyright a převrátili ho naruby. [Smích] Právně je copyleft založen na copyrightu. Používáme platné copyrightové právo, ale používáme ho k dosažení velmi odlišných cílů. Řekneme „Tenhle program je copyrightovaný”. To implicitně znamená, že je zakázané ho kopírovat, distribuovat, modifikovat. Ale potom řekneme „Máte povolení distribuovat kopie, můžete program měnit. Také můžete distribuovat modifikované a rozšířené verze. Měňte si jej jak chcete.”

Ale stanovili jsme jednu podmínku. Tahle podmínka je to, proč jsme vlastně použili systém copyrightu a všechno tohle kolem. Ta podmínka říká – kdykoliv distribuuješ cokoliv, co obsahuje nějakou část našeho programu, tak celý ten program musí být distribuovaný pod těmi samými podmínkami. Můžete tedy program změnit a distribuovat ho dále, ale kdykoliv to uděláte, tak lidé, kterým ho dáváte, musí dostat ty samé svobody jako jste dostal vy. A nejen na ten kousek programu, který je původní, ale na celý program, který distribujete. Ten program pro ně musí být svobodný software.

Svoboda k modifikování a redistribuci se tak stává nezcizitelným právem – to je představa z Deklarace nezávislosti. Jsou to práva, kterými si můžete být jisti, že vás o ně nikdo nobere. Licence, která ztělesňuje tuto myšleanku, je samozřejmě GNU General Public License. GPL je kontroverzní licence, protože má sílu říci rezolutní „ne” lidem, kteří by chtěli parazitovat na naší komunitě.

Na světě je mnoho lidí, kteří si ideálů svobody necení. Byli bychom velmi hodní, pokud bychom dali k dispozici práci, co jsme udělali, někomu, kdo by na ní postavil svůj nesvobodný program a začal lidi přesvědčovat, aby se vzdali svých svobod. Výsledkem by bylo, že bychom my tyto programy vyvíjeli a pořád bychom museli soupeřit s vylepšenymi verzemi našich vlastních programů. To není zábava.

Mnoho lidí si také myslí, že rád obětuji svůj čas, abych nějak přispěl veřejnosti, ale proč bych měl přispívat ve svém volném čase společnostem k tomu, aby vylepšili svůj proprietární program? Někteří lidi si ani nemyslí, že to je špatné, ale když to dělají, tak za to chtějí dostat zaplaceno. Já osobně bych to radši nedělal vůbec.

Obě tyto skupiny, jak ti co smýšlí podobně jako já, že nechci pomáhat v naší komunitě proprietárnímu software, tak ti, co říkají spíše: „jasně, jasně, pracoval bych pro ně, ale museli by mne lépe platit,” mají dobrý důvod, proč použít GNU GPL. Ta totiž říká firmě, „nemůžete si prostě vzít moji práci a distribuovat ji bez oné svobody.” Necopyleftové licence svobodného software to ale dovolují. To je třeba případ licence X Window.

Existuje velký rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi svobodného software. Existují copyleftované programy, takže licence ochraňuje to, aby získal svobodu každý uživatel. Oproti tomu necopyleftované programy mají dovolenu i nesvobodnou distribuci.

A dnes na ten problém narážíme, Pořád existují nesvobodné verze X Window a jsou používány na našem svobodném operačním systému.Existuje dokonce i hardware, který je podporován pouze nesvobodnými verzemi svobodného software. A to je v naší komunitě velký problém. Mohl bych říci, že jsou X Window špatná věc, že vývojáři neudělali to nejlepší, co mohli udělat, ale oni ve skutečnosti napsali spoustu software, který jsme mohli všichni používat.

Znáte to, je velký rozdíl mezi méně dokonalým a špatným. Existuje mnoho stupňů mezi dobrým a špatným. Musíme odolat pokušení říci „neudělali jste to úplně nejlepší, tak nejste dobří.” Lidé, kteří vyvinuli X Window, naší komunitě přispěli velkým dílem. Něco ale mohli udělat i lépe. Mohli copyleftovat části progamu a tak zabránit těm svobodu-odepírajícím verzím v distribuování ostatními.

Fakt, že GNU GPL ochraňuje vaši svobodu s využitím copyrightu, je také příčinou toho, proč na ni Microsoft dnes útočí. Podívejte, Microsoft by byl velmi rád, pokud by měl možnost vzít všechen kód a zařadit ho do svého proprietárního software. Potřebují jen to, aby někdo vytvořil pár změn a „nekompatibilních vylepšení.” [Smích]

S jejich marketingem nepotřebují naši verzi převýšit technicky, aby ji s ní nahradili. Stačí jim udělat ji jinou a nekompatibilní. Pak ji rozšíří na desktopy. Proto nemají rádi GNU GPL, protože ta jim to nedovolí. GPL nedovoluje „svázat a rozšířit.” Říká, že pokud chcete sdílet kód našich programů, můžete. Ale musíte sdílet a sdílet stejně. Vylepšení, která vytvoříte, se musejí dát šířit dál. Je to dvoucestná spolupráce, opravdová spolupráce.

Mnoho společností, i těch velkých jako IBM a HP, chce náš software používat i za těchto podmínek. IBM i HP podstatně přispívají do GNU software a vyvíjejí i jiný svobodný software. Microsoft ale nechce, takže tvrdí, že obchod se nemůže s GNU GPL vypořádat. Jestli business nezahrnuje IBM, HP a Sun, tak možná mají pravdu. Microsoft to ale nechce. [Smích] O tom si povíme ještě později.

Měl bych dokončit tu historii. Nechtěli jsme tedy tehdy v roce 1984 jen psát nějaký svobodný software, ale něco mnohem kompletnějšího. Chtěli jsme vyvinout celý svobodný operační systém. To znamená, že jsme museli postupovat kousek po kousku. Vždycky jsme samozřejmě hledali zkratky. Bylo to tolik práce, že lidé pochybovali, zda to budeme někdy schopni dokončit. Říkal jsem si, že tu byla minimálně šance na dokončení, ale je samozřejmě vždy lepší hledat zkratky. Rozhlíželi jsme se tedy, zda již neexistují nějaké programy od někoho jiného, které bychom mohli zapojit do GNU, nebo nějak přizpůsobit, abychom to nemuseli psát celé znovu. Našli jsme například X Window systém. Je pravda, že nebyl copyleftovaný, ale byl to svobodný software a tak jsme jej mohli použít.

Vložit do GNU nějaký okenní systém jsem chtěl od prvních chvil. Ještě než jsem začal na GNU pracovat, tak jsem jich na MIT napsal několik. A proto i přes skutečnost, že Unix tehdy žádný neměl, jsem se rozhodl, že GNU by nějaký mít mělo. Nikdy jsme ale náš GNU Windows System nedokončili, protože přišly X Window. Nemuseli jsme tak pracovat na jedné velké úloze a tak jsme vzali X Window a zařadili je do GNU. Rozhodli jsme se postarat, aby ostatní části GNU pracovaly s X. Našli jsme i jiný software, třeba sázecí systém TeX, nějaké knihovny z Berkley. Existoval tehdy Berkeley Unix, ale nebyl svobodný. Tento kód byl ale od jiné skupiny z Berkley, která tehdy prováděla nějaký výzkum na plovoucí desetinné čárce. Tak jsme se dohodli, že tyto části použijeme.

V říjnu 1985 jsme založili Nadaci pro svobodný software (Free Software Foundation). Všimněte si prosím, že projekt GNU tu byl dříve, než se na scéně objevila nadace. Skoro dva roky po oznámení projektu. Nadace pro svobodný software je organizace osvobozená od daní, která sbírá prostředky za účelem nabídnutí svobody sdílet a upravovat software. V osmdesátých letech bylo jednou z hlavních věcí, kterou jsme financovali, najímání lidí na psaní částí GNU. Takto byly vytvořeny jak části různých programů, tak také základní programy jako Shell a knihovna pro C. Program tar, který je naprosto podstatný, ač ne příliš vzrušující, byl také napsán takto. Myslím, že i GNU grep byl takto vytvořen. Blížíme se tak našemu cíli.

V roce 1991 již chyběla jen jedna velká část a to byl kernel. Proč jsem kernel odložil? Protože ve skutečnosti není podstatné, v jakém pořadí věci děláte. Minimálně technicky to podstatné není. Tak jako tak je musíte udělat všechny. Částečně také proto, že jsem doufal, že budeme moci použít něco, co najdeme někde jinde. A také jsme našli. Našli jsme Mach, který byl vyvíjen na Carnegie Mellon. Zbývalo napsat druhou polovinu – souborový systém, síťový kód a tak dále. Pokud jsou ale spouštěny nad Machem, chovají se skoro jako uživatelské progamy, které se většinou lépe ladí. Můžete je debugovat s opravdovým debugerem na úrovni kódu v reálném čase. Říkal jsem si tedy, že takto se nám podaří získat vyšší části jádra v poměrně krátkém čase. Ale nefungovalo to tak, jak jsme očekávali. Tyto asynchronní vícevláknové procesy posílající si mezi sebou zprávy, se nakonec ukázaly jako velmi těžko laditelné. Systém založený na Machu, který jsme používali jako zavaděč, měl příšerné debugovací prostředí, byl nespolehlivý a trpěl ještě dalšími problémy. Zabralo nám roky, než jsme jej zprovoznili.

Naše komunita ale naštěstí nemusela čekat na GNU kernel, protože v roce 1991 vyvinul Linus Torvalds jiný svobodný kernel, nazývaný Linux. Použil zastaralý monolitický design, který se nakonec osvědčil a tak měl hotov svůj kernel mnohem dříve, než my ten náš. Možná je to jedna z chyb, kterou jsem udělal, chyba v designu. Na začátku jsme o Linuxu nevěděli, protože nás nikdy nekontaktoval a neřekl nám o tom i přesto, že o projektu GNU věděl. Oznámil to ale jiným lidem na jiných místech v síti a tak zkombinovali GNU s Linuxem tito lidé. Vpodstatě tak vytvořili kombinaci GNU plus Linux.

Neuvědomili si ale, co vlastně dělali. Řekli si, že mají kernel a dívali se kolem po nějakých věcech, které by s ním mohli dát dohromady. Spatřili, že všechno co potřebují již existuje. Jaká náhoda, zvolali. [Laughter] Už to tu všechno je. Máme tu všechno co potřebujeme. Vezmeme všechny tyhle věci, dáme je dohromady a máme systém.

Nevěděli, že většina toho co našli, byly části GNU. Neuvědomovali si tedy, že zasouvají Linux do díry v systému GNU. Mysleli si, že berou Linux a staví na něm systém. Nazvali ho tedy Linux.

OTÁZKA: [Neslyšitelné]

STALLMAN: Neslyším vás – prosím?

[Pravděpodobně otázka na to, zda se nezachoval projekt GNU stejně, když si bral X a Mach. Zda také nezměnil jméno na GNU bez nějakého odkazu na tyto projekty – pozn. prekl.]

OTÁZKA: [Neslyšitelné]

STALLMAN: Ne, to prostě není… přišlo to zvenku.

OTÁZKA: Ale bylo to lepší, než najít X a Mach?

STALLMAN: Dobře. Rozdíl je v tom, že lidé, kteří vyvíjeli X a Mach to nedělali proto, aby vyvinuli kompletní operační systém. To jsme dělali pouze my. A stálo za tím ohromně moc práce. Vyvinuli jsme větší část systému než jakýkoliv jiný projekt. Není to to samé, protože tihle lidé vyvinuli užitečné součásti systému. Ale nedělali to proto, aby vyvinuli kompletní systém. Měli jiné důvody.

Lidi, které vyvíjeli X, napadlo, že by bylo dobré implementovat okenní systém pracující po síti a že by to mohlo mít úspěch. A mělo. Nakonec to dopadlo tak, že nám to pomohlo v tvorbě svobodného operačního systému. Ale to nebyl původní účel. Byla to spíše náhoda. Nechci tím říci, že to co udělali bylo špatné. Udělali velký svobodný projekt. To je dobrá věc. Ale nehleděli až nakonec, jak to dělal projekt GNU.

A tak jsme to byli my, kdo musel udělat každý kousek, který neudělal nikdo jiný, protože jsme věděli, že bez toho bychom neměli kompletní systém. A dokonce i když to bylo úplně nudné a neromantické jako například ld nebo mv. [Smích] Udělali jsme to. Nebo ld, však víte, že na ld není nic moc zajímavého – ale napsal jsem jej. [Smích] A dal jsem si práci s tím, aby potřeboval co nejmenší počet I/O operací, aby mohl pracovat rychleji a s většími programy. Ale znáte mě, rád dělám dobrou práci. Rád do programu přidám různá zlepšení, když na něm dělám, ale důvod, proč jsem to dělal nebyl v tom, že jsem měl nějaký geniální nápad na lepší ld. Potřebovali jsme nějaké svobodné ld a nemohli jsme očekávat, že to udělá někdo jiný. Museli jsme to tedy udělat my nebo najít někoho, kdo to udělá.

Do systému přispěly tisíce lidí, ale je tu i projekt, který je důvodem, proč systém existuje, a to je projekt GNU. Vpodstatě to je systém GNU, společně s ostatními věcmi, které do něj byly přidány.

Systém se ale začal nazývat Linux a to bylo pro projekt GNU velkou ránou, protože takto lidé ani neví, co jsme udělali. Myslím si, že Linux, kernel, je velmi užitečný svobodný software. Mohu o něm mluvit jen v dobrém. No, vlastně… napadá mně pouze velmi málo špatných věcí, které bych o něm mohl říci. [Smích] Ale v podstatě o něm mohu říkat jen dobré věci. Na druhou stranu, nazývání GNU systému Linuxem je jen omyl. Poprosil bych vás, dejte si tu malou námahu a nazývejte systém GNU/Linux a pomozte nám k tomu, abychom za něj mohli sdílet kredit.

OTÁZKA: Potřebujete maskota! Najděte si nějaké zvíře! [Smích]

STALLMAN: My jej máme.

OTÁZKA: Máte?

STALLMAN: Máme zvíře – gnu [gnu v angličtině znamená „pakůň” – pozn. překl.]. [Smích] V každém případě, pokud budete kreslit tučňáka, nakreslete vedle něj pakoně. [Smích] Nechme si ale otázky na konec. Mám tu ještě něco, co bych chtěl vysvětlit.

Proč mi o to tolik jde? Proč si myslím, že stojí za to vás zde otravovat a možná zhoršovat váš názor na mě [Smích] s tím, že zde se zabývám touto otázkou, kdo by měl dostat uznání za projekt? Protože, však to znáte, když to dělám, tak někteří lidé říkají, že jen chci nasytit svoje ego. Samořejmě, neříkám, nevyzývám vás, neprosím vás, abyste systém nazývali „Stallmanix,” ok? [Smích] [potlesk]

Prosím vás, abyste jej nazývali GNU, protože chci, aby projekt GNU získal uznání. Existuje jeden velmi dobrý důvod, který je o hodně důležitější než to, zda bude nějakému jednotlivci připsáno uznání. Když se dnes rozhlédnete, většina lidí, kteří o tom mluví a píší vůbec nezmiňuje GNU, ani jeho cíle, svobodu – tyto politické a sociální myšlenky. Místo odkud vzešly je GNU.

Myšlenky spojené s Linuxem, jeho filosofie, jsou velmi odlišné. Je to hlavně apolitická filosofie Linuse Torvaldse. Když si lidé myslí, že ten systém je Linux, většinou si myslí: „Jasně, musel to odstartovat Linus Torvalds. Měli bychom se zabývat jeho filosofií.” A když pak slyší o filosofii GNU, tak říkají: „Hochu, to je strašně idealistické, to musí být ohromně nepraktické. Já používám Linux, ne GNU.” [Smích]

Ta ironie. Kdyby věděli! Kdyby jen věděli, že ten systém, který se jim tak líbí, je naše idealistická, politická filosofie převedená do reality.

I tak by s námi nemuseli souhlasit, ale aspoň by měli důvod bár nás vážně, pořádně o tom přemýšlet, dát tomu šanci. Aspoň by viděli, jak se to vztahuje k jejich životům. Kdyby přemýšleli „Používám systém GNU. Tady je filosofie GNU. Ta filosofie je důvod, proč systém, který mám tak rád, existuje,” tak by se k našim myšlenkám aspoň stavěli s mnohem otevřenější myslí. To neznamená, že bude každý souhlasit. Lidé si myslí různé věci. To je vpořádku. Lidé by si měli sami vytvářet názory. Ale chci, aby tato filosofie měla výhodu z uznání výsledků práce, kterých dosáhla.

Pokud se rozhlédnete, uvidíte, že skoro všude to instituce nazývají Linux, stejně jako novináři. Není to správně, ale oni to dělají. Společnosti ten balík také nazývají systémem. Ani většina novinářů, když píší články, se na to nedívá jako na politickou a sociální otázku. Většinou se na věc dívají jako na čistě obchodní otázku, což je pro společnost o dost méně podstatná věc. Když se podíváte na společnosti, které prodávají distribuce GNU/Linuxu lidem, většina z nich je také nazývá Linuxem. A všechny k němu přidávají nesvobodný software.

GNU GPL sice tvrdí, že pokud si vezmete nějaký kód z GPL programů a přidáte k němu nějaký svůj vlastní kód, musíte tento program také vydat pod GNU GPL. Můžete ale dát na jeden disk (jakýkoliv, ať již CD-ROM, harddisk či jiný) více oddělených programů s různými licencemi. Je to pouhé seskupování. Distribuce dvou programů jednomu člověku v tom samém čase není něco, do čeho bychom mi mohli mluvit. Občas bych si přál, aby byla pravda, že pokud společnost distribuuje nějaký produkt společně s GPL software, musí i tento produkt být svobodným software. Není to ale tak. Největší možná šíře je samotný program. Pokud existují dva programy, které spolu pracují „na dosah ruky,” např. zasíláním zpráv, jsou právně naprosto samostatné. Přidáváním tohoto nesvobodného software do distribuce předávají uživatelům velmi špatné filosofické a politické myšlenky. Říkají uživatelům: „Je vpořádku používat nesvobodný software. Dáváme ho sem jen jako bonus.”

Když se podíváte na časopisy o GNU/Linuxu, stěží uvidíte nějaký s názvem GNU/Linux, většinou mají v názvu Linux-něco. Většinou tedy nazývají systém Linux. Bývají přeplněné reklamami na nesvobodný software běžící na GNU/Linuxu. Tyto reklamy se většinou zaměřují na stejné poselství. Říkají: „Nesvobodný software je pro vás dobrý. Je tak dobrý, že byste za něj měli dokonce platit.” [Smích]

Nazývají tento software „balíčky s přidanou hodnotou.” Říkají: „Važte si vhodnosti pro praxi, ne svobody.” Já s těmito hodnotami nesouhlasím, takže je nazývám „o svobodu obrané balíčky.” [Smích] Jestli jste si instalovali svobodný operační systém, žijete ve svodoném světě. Můžete si užívat výhod svobody, pro které jsme tolik let pracovali. Tyto balíčky vám dávají možnost utáhnout si kolem sebe řetězy.

A konečně, pokud se podíváte na nějaké obchodní show věnované používání systému GNU-Linux, všechny se nazývají „Linux show.” Ukazují jak svobodný software, tak nesvobodný software, a tak vlastně spečeťují správnost užívání nesvobodného software. Téměř kamkoliv se v naší komunitě podíváte, instituce schvalují nesvobodný software, čímž úplně negují myšlenky na svobodu, kvůli kterým GNU vzniklo. A jediné místo, kde zřejmě lidé přijdou do styku s našimi ideemi a svobodou, je projekt GNU – ve spojení se svobodným software. Proto vás žádám: prosím, nazývejte systém „GNU/Linux.” Vysvětlete takto těm lidem, odkud systém vzešel a proč.

Pouhým používáním toho jména samozřejmě nebudete automaticky vysvětlovat historii. Můžete napsat o čtyři znaky více, vyslovit o dvě slabiky více. GNU/Linux je ale pořád ještě méně slabik než Windows 2000. [Smích] Neříkáte jim tím moc, ale připravujete je, takže když příště uslyší o GNU – a o tom to je – budou vědět, jak se jich to týká. A v tom je obrovský rozdíl. Pomozte nám tedy.

Určitě jste zaznamenali, že Microsoft nazval GPL „open source licencí.” Nechtějí, aby o tom lidé přemýšleli v souvislosti se svobodou. Snaží se přesvědčit uživatele, aby o tom přemýšleli v omezených souvislostech, jen jako konzumenti. (A samozřejmě ani konzumenti nepřemýšlejí příliš racionálně, když si vyberou produkty Microsoftu.) Nechtějí, aby o věci lidé přemýšleli jako občané či politici. To se jim nehodí. Přinejmenším je to nepřátelské jejich obchodnímu modelu.

A teď jak svobodný software… ok, mohu vám říci jak souvisí svobodný software s naší společností. Druhé téma, které by nás mohlo zajímat je, jak souvisí svobodný software s obchodem. Ve skutečnosti je totiž svobodný software pro obchod ohromně užitečný. Konec konců, většina obchodníků ve vyspělých zemích svobodný software používá. Pouze malý zlomek software také vyvíjí.

A svobodný software je velmi výhodný pro společnost, která software používá, protože má nad ním kontrolu. Uživatelé mají kontrolu nad tím, co program dělá. Buď individuálně, pokud chtějí, či kolektivně, pokud chtějí. Každý, koho to zajímá, může uplatnit jistý vliv. Pokud vás to nezajímá, nekoupíte to. Budete používat to, co mají rádi ostatní. Ale pokud vás to zajímá, máte jistý hlas. U proprietárního software skoro žádný hlas nemáte.

U svobodného software si můžete změnit, co chcete změnit. Nevadí, že ve vaší společnosti nemáte žádné programátory, to je vpořádku. Kdybyste chtěli předělat stěny vaší budovy, nemusíte být truhlářská společnost, musíte mít možnost jít, najít nějakou truhlářskou společnost a říct jim, aby to pro vás udělali. Když potřebujete nějakou změnu ve vašem software, nemusíte být programátorská společnost, stačí vám do nějaké zajít a říct: „Kolik chcete za implementování téhle věci a kdy by to bylo hotovo?” A pokud by to odmítli, můžete si najít někoho jiného.

Je tu volný trh. Jakýkoliv business, který se zajímá o podporu, najde ve svobodném software velkou výhodu. S proprietárním software jste odkázáni s podporou na monopol. Pouze jedna společnost má zdrojový kód a možná pár jiných si ho ještě koupilo za obrovské peníze, pokud se jedná o Microsoft shared source. Ale těch je velmi málo. Nemáte moc na výběr u koho si zajistit podporu. To znamená, že pokud nejste opravdový gigant, tak je nezajímáte. Vaše společnost pro ně většinou není dostatečně významná, aby je zajímalo, zda vás neztratí. Jak jednou používáte nějaký program, je jim jasné, že nemáte jinou možnost, než získávat podporu od nich, protože přejít na jiný software by přineslo mnoho komplikací. Nakonec si budete platit za privilegium oznámit chybu. [Smích] A když si zaplatíte, řeknou vám: „Dobře, ok, zaznamenali jsme vaše oznámení chyby v našem produktu. Za pár měsíců si budete moci koupit upgrade a podívat se, zda jsme to opravili.” [Smích]

Poskytovatelé podpory pro svobodný software si s tímto nevystačí. Musí se o zákazníky starat. Samozřejmě můžete získat mnoho dobré podpory i zdarma, zasláním dotazu na internet. Možná dostanete odpověď příští den, ale to není samozřejmě jisté. Pokud chcete mít jistotu, měli byste se spíš dohodnout s nějakou společností a platit jim za to. A to je jedna z cest, jak může pracovat obchod založený na svobodném software.

Další výhodou svobodného software pro obchod je bezpečnost a soukromí. To platí samozřejmě i pro jednotlivce, ale teď o tom budu hovořit v souvislosti s obchodem. Když je program proprietární, tak nemůžete ani s jistotou říci co vlastně dělá.

Může mít vlastnosti, které byste opravdu neměli rádi, kdybyste o nich věděli. Program by mohl mít třeba backdoor, který dovolí vývojáři dostat se do vašeho stroje. Byl by třeba schopen sledovat vaši činnost a odesílat informace zpět. To není neobvyklé. Software Microsoftu to dělá, ale není to pouze Microsoft. Dělají to i jiné programy. Nemůžete ani říci, jestli to dělá tohle. A nemůžete ani spoléhat na to, že programátor je naprosto poctivý, každý programátor dělá chyby. V programu se mohou vyskytovat chyby, které ohrozí vaši bezpečnost, ale nikdo je úmyslně nezavinil. Podstatné ale je, že pokud to není svobodný software, nemůžete je najít a nemůžete je ani opravit.

Nikdo nemá čas, aby si prověřoval zdrojové kódy každého programu, který používá. Nebudete to dělat. Ale svobodný software je větší komunita a jsou v ní i lidé, kteří věci kontrolují. A vy můžete z té jejich kontroly těžit. Když se vyskytne nějaká nechtěná chyba (a ona se čas od času vyskytne v každém programu), mohou ji najít a opravit. Je mnohem méně pravděpodobnější, že by lidé dali do svého software trojského koně či nějaký odposlouchávací kód, když si myslí, že mohou být chyceni. Vývojáři proprietárního software ví, že chyceni nebudou. Projde jim to, nikdo to nezjistí. Ale vývojář svobodného software musí počítat s tím, že lidé se budou koukat a uvidí, jestli to tam je. Ve svobodném software nemůžeme do programů zabudovávat věci, které by se uživatelům nelíbily, protože pokud bychom to udělali, vytvořili by si verzi, ve které by to nebylo. Všichni by brzo začali používat tuto verzi.

Když píšete svobodný program, chcete, aby měli lidé rádi vaši verzi.Nebudete do programu zabudovávat věc, o které si myslíte, že ji bude mnoho lidí nenávidět a budou si instalovat jiné verze místo té vaší. Prostě si jen uvědomíte, že ve světě svobodného software je králem uživatel. Ve světě proprietárního software to tak není, tam jste jenom zákazníkem a nemůžete do vývoje nijak mluvit.

V tomto ohledu je svobodný software nový obor, ktde je možné zavést demokracii. Profesor Lessig, který je teď ve Stanfordu, chytře poznamenal, že kód programů se chová podobně jako zákony. Ten, kdo vytváří software, jež používá většina lidí a to k různým účelům, ten vlastně píše zákony, podle kterých se budou řídit lidské životy. Se svobodným software mohou tyto zákony vzniknout demokraticky. Není sice ta klasická forma demokracie, nebudou velké volby a referendum „jak by měla být implementována tahle věc?” [Smích] Místo toho dáme možnost všem, kteří by na implementaci této funkce chtěli pracovat. Když budete chtít tu funkci nějakým způsobem naprogramovat, udělejte to. Buď se to udělá tak, nebo nějak jinak, to není podstatné. Když to lidi budou chtít nějakým způsobem, udělá se to tak. Takto každý přispívá do veřejných rozhodnutí tím, že prostě dělá věci tak, jak je chce dělat on.

Můžete učinit kolik kroků chcete. Obchod může také udělat tolik kroků, kolik pro něj bude užitečné. A až všechna tato vylepšení přidáte, určíte tím, jak by měl software dále pokračovat.

Často je velmi užitečné mít možnost vzít si části z již existujících programů – většinou jsou to velké části – a potom dopsat zbytek kódu sám. Vytvoříte tak program, který dělá přesně to, co potřebujete, ale který byste vyvíjeli věky, kdybyste to museli dělat od začátku, kdybyste nemohli vykuchat již existující svobodné programy.

Jiná výhoda plynoucí z toho, že králem je uživatel, je fakt, že software pak bývá velmi dobře kompatibilní a standardizovaný. Proč? Protože to mají rádi uživatelé. Uživatelé pravděpodobně zamítnou program, který by byl výrazně nekompatibilní. Občas se sice objeví skupinka lidí, která z nějakých specifických důvodů potřebuje nějaký druh nekompatibility, mají ji mít, to je vpořádku, ale pokud chtějí uživatelé následovat standardy, vývojáři to musí respektovat. A my to respektujeme. Na druhé straně vývojáři proprietárního software často úmyslně ignorují standardy proto, protože je to pro ně výhodné. Není to proto, že by tím nějak chtěli pomoci uživatelům, ale spíše proto, že je tak mohou omezovat. Mohou je uzamknout ve svém produktu. Dokonce čas od času i schválně mění formáty souborů, aby donutili uživatele zakoupit novější verzi.

Archiváři se střetávají s problémem, protože soubory napsané na počítači před deseti lety již nejsou přístupné. Byly vytvořeny s proprietárním software, který je dnes již ztracen. Kdyby to bylo napsáno se svobodným software, mohli bychom jej oprášit a znovu spustit. Staré záznamy by tedy nebyly ztraceny, nebyly by nedostupné. Stěžovali si na to dokonce NPR a zmiňovali svobodný software jako řešení. Pokud ukládáte svá data s proprietárním software, vpodstatě strkáte hlavu do oprátky.

Mluvil jsem o tom, jak souvisí svobodný software s většinou obchodních činností. Jak se ale dotýká úzké oblasti softwarového businessu? Většinou vůbec nijak. Důvodem je, že 90% softwarového průmyslu (aspoň tak mi to bylo řečeno) tvoří vývoj na zakázku. Software, který není vůbec určen k zveřejnění. Takového software se vůbec etické otázky svobody či vlastnictví software netýkají. Jak jsem již řekl, ta otázka je, zda mají uživatelé svobodu modifikovat a redistribuovat program. Pokud existuje jenom jeden uživatel a ten má tato práva, žádný problém v tom není. Ten uživatel svobodu dělat tyto věci. Ve skutečnosti je jakýkoliv program vyvinutý softwarovou společností pro nějaké konkrétní použití ve firmě svobodným software. Samozřejmě za předpokladu, že tato firma trvala na předání zdrojových kódů a všech práv.

Tento problém se také netýká software, který je v hodinkách, mikrovlnné troubě či software, který ovládá elektroniku motoru v autě. To jsou případy, kde nebudete downloadovat a instalovat. Z pohledu uživatele se nejedná o opravdový počítač. Tyto etické otázky tedy nejsou v daném kontextu tak důležité. Největší část softwarového průmyslu bude tedy nedotčeně pokračovat dále tak jako dříve. Zajímavé na tom je, že jelikož je velký zlomek zaměstnání v softwarovém průmyslu právě v těchto odvětvích, tak i kdyby neexistovalo nic jako business založený na svobodném software, mohli by si programátoři vydělávat takto, psaním software na zakázku. [Smích] Je jich mnoho, ten poměr je velký.

Ale je tomu tak, že existuje obchod založený na svobodném software. Společnosti se svobodným software existují. Na následující tiskové konferenci se objeví lidé z několika takových společností. Existují samozřejmě také společnosti, které nejsou na svobodném software založené, ale vyvíjejí i užitečný svobodný software.

Jak to chodí v obchodě založeném na svobodném software? No někdo třeba prodává kopie. Máte možnost si program zkopírovat, ale i tak mohou prodat tisíce kopií měsíčně. Jiné zase zprostředkovávají různé služby. Já jsem v druhé polovině osmdesátých let také prodával podporu ke svobodnému software. Vpodstatě jsem řekl, že za 200 dolarů za hodinu změním v GNU software, který jsem napsal, co budete chtít. To byla velmi tvrdá taxa, ale to se vztahovalo k programům, které jsem já sám napsal a lidé si uvědomovali, že já tu práci mohu udělat podstatně rychleji. [Smích] Vydělával jsem si tak na živobytí. Ve skutečnosti jsem si vydělal více než kdykoliv předtím. Také jsem učil. To jsem dělal až do roku 1990, kdy jsem dostal velkou cenu a nemusel jsem se tím již zabývat.

V roce 1990 také vznikla první společnost, která měla obchodovat v oblasti svobodného software. Jmenovala se Cygnus Support. Náplní práce bylo přesně to, co jsem do té doby dělal já. Kdybych to potřeboval, mohl jsem pro ně pracovat, ale uvědomil jsem si, že by bylo pro toto hnutí bylo lepší, abych zůstal nezávislý na společnostech. Tím pádem mohu o různých společnostech se svobodným či proprietárním software říkat dobré či špatné věci bez rizika konfliktu zájmů. Cítil jsem, že bych se mohl věnovat svobodnému software více. Samozřejmě bych s nimi ale pracoval, kdybych pro zajištění peněz pro život musel. Byl to etický business a neexistoval žádný důvod, proč bych se měl kvůli práci pro ně cítit zahanbený. Společnost v prvních letech existence profitovala. Byla vytvořena s velmi malým kapitálem, muselo stačit to, co měli její tři zakladatelé. Každým rokem rostla a každý rok vydělávala, až doplatili na chamtivost, začali hledat vnější investory. Na to doplatili. Tomu ale předcházelo několik úspěšných let.

To poukazuje na jeden zajímavý fakt. K vývoji svobodného software nepotřebujete mít kapitál. Nechci říci, že to je k ničemu, může vám to pomoci. Pokud máte kapitál, můžete najmou t lidi a nechat je napsat kopu svobodného software. Hodně toho ale můžete docílit i jako malá skupinka lidí. Tato obrovská efektivita vývoje je jedním z důvodů, proč by se měl svět obrátit ke svobodnému software. Je lež, když Microsoft říká: „GNU GPL je špatná, protože jim stěžuje shromažďování kapitálu k vývoji nesvobodného software.” My totiž nepotřebujeme, aby nám ten software zvyšoval kapitál. Jsme schopni tu práci dělat i bez něj. Děláme to i bez něj.

Lidé říkali, že se nám nikdy nepovede dokončit kompletní operační systém. Dokončili jsme jej a udělali jsme toho ještě mnohem více. A řekl bych, že nám neschází již tak mnoho k tomu, abychom poskytli všechen obecný software, který veřejnost potřebuje. A to ve světě, kde více jak 90% lidí ještě náš svobodný software nepoužívá! A to ve světě, kde… Ačkoliv v určitých oborech obchodní činnosti, však víte… více jak polovina webových serverů na světě funguje na GNU/Linuxu s Apachem jako web serverem.

OTÁZKA: [Neslyšitelné] … Co jste to řekl před slovem Linux?

STALLMAN: Řekl jsem GNU/Linux.

OTÁZKA: Ano?

STALLMAN: Ano, pokud mluvím o jádře, nazývám jej Linux. Však víte, jmenuje se tak. Jádro bylo napsáno Liusem Torvaldsem a měli bychom jej z respektu k němu nazývat jménem, které vybral.

Ale všeobecně vzato, v businessu ho většina lidí nepoužívá. Většina domácností jej ještě nepoužívá. Až začnou, měli bychom automaticky dostat desetkrát více dobrovolníků a desetkrát více zákazníků pro obchod. To pro nás bude důležitým skokem. V tomto bodě jsem docela rád, že jsme schopni dělat naši práci.

To je velmi důležité, protože Microsoft se nás snaží zastrašit: „Jediná cesta jak můžete vyvíjet software, jediný způsob, jak zajistit inovaci je dát nám moc. Dovolte nám, abychom vás ovládli. Ponechte nám kontrolu nad tím, co budete moci se software dělat, abychom z vás mohli vyždímat mnoho peněz a použít část z toho na vývoj nového software, zbytek si ponecháme jako zisk.”

Nikdy byste se neměli cítit tak zoufalí, abyste se vzdali svojí svobody. To by bylo velmi nebezpečné.

Jiná věc, kterou Microsoft (dobře, nejen Microsoft, lidé obecně, kteří nepodporují svobodný software) mají žebříček hodnot, ve kterém je zajímají pouze krátkodobé výhody. „Kolik peněz letos vydělám?” Krátkodobé a omezené myšlení. Nedovedou si představit, že by někdo mohl něco obětovat pro získání či udržení si svobody.

Včera vedlo mnoho lidí projevy o Američanech, kteří se obětovali pro svobodu svých krajanů. Někteří učinili i velké oběti. Obětovali dokonce své životy pro svobody, o kterých každý v naši zemi určitě alespoň slyšel. (Přinejmenším v některých případech; Asi budeme muset ignorovat válku ve Vietnamu.)

[Poznámka editora: Předchozí den byl v USA Memorial Day. Memorial Day (Den vzpomínky) je dnem vzpomínky na válečné hrdiny.]

Udržet svobodu v používání software naštěstí nevyžaduje žádné velké oběti, jen malé, malé oběti stačí. Oběti jako naučit se ovládat příkazovou řádku, pokud ještě nemáme hotové grafické uživatelské rozhraní. Nebo jako zaplatit nějaké softwarové společnosti, aby mohla během několika let vyvinout nějaký software, který potřebujeme. Existují různé malé oběti, které můžeme všichni udělat. V dlouhodobém měřítku to budeme my, kdo z nich bude profitovat. Vidíte, že je to spíš investice, než oběť! Potřebujeme pouze pohlížet na věc dlouhodobě, abychom si uvědomili, že je pro nás výhodné investovat do zlepšování naší společnosti a nesmíme počítat nikláky a centy krátkodobého zisku z takových investicí.

Zde moje přednáška vpodstatě končí.

Rád bych ještě zmínil, že Tony Stanco navrhuje nový způsob přístupu k obchodu se svobodným software, který on nazývá „Free Developers” (svobodní vývojáři). Má to být určitá obchodní struktura, kde by, jak doufáme, měly být výtěžky distribuovány všem programátorům svobodného software, kteří zde pracují. Mají vyhlídky na získání rozsáhlého kontraktu na vývoj vládního software v Indii. Protože chtějí jako základ použít svobodný software, mohou tím ušetřit obrovské částky.

Takže teď prosím otázky.

OTÁZKA: [Neslyšitelné]

STALLMAN: Mohl byste prosím mluvit trošku více nahlas? Neslyším vás.

OTÁZKA: Jak by mohla společnost jako třeba Microsoft aplikovat smlouvu svobodného software?

STALLMAN: Microsoft ve skutečnosti plánuje přesunout hodně svých aktivit do oblasti služeb. To, co plánují udělat, je špinavé a nebezpečné. Chtějí totiž svázat služby s programy, jedno k druhému. K tomu, abyste mohli použít nějakou službu, budete muset mít program od Microsoftu, a pokud budete naopak k programu potřebovat nějakou službu, musí být od Microsoftu. Bude to všechno provázané dohromady, to je jejich plán.

Zajímavé je na tom to, že tyto služby nevznáší otázku etiky svobodného a nesvobodného software. Bylo by absolutně vpořádku, kdyby použili tento business k tomu, aby si zajišťovali zisk jejich prodáváním. Microsoft ale plánuje udělat to tak, aby dosáhl ještě většího uzamknutí uživatelů – a ještě většího monopolu – na software i na služby. Vyšel o tom nedávno jeden článek… myslím, že v Business Weeku. Ostatní říkají, že to přemění Net v město Microsoftu.

To je důležité, protože, jak víte, soud doporučil rozdělení Microsoftu na část vyrábějící operační systémy a aplikace. To by ale nemělo žádný smysl, nebylo by to k ničemu dobré.

Po tom, co jsem shlédl ten článek, myslím, že by bylo užitečné a efektivní rozdělit Microsoft na část poskytující software a na část poskytující služby a požadovat, aby spolu neměly přiliš úzké vztahy. Oddělení služeb by muselo publikovat návrhy rozhraní, aby mohl k takové službě každý napsat klienta. Asi musí za ty služby platit, ale to je vpořádku. To je zas úplně jiný problém.

Kdyby byl Microsoft takto rozdělen […], služby a software, neměli by příležitost využívat služby k rozdrcení konkurence svým software. My bychom měli možnost vyvinout příslušný svobodný software a vy byste se s ním třeba mohli připojovat na služby Microsoftu. Nám by to nevadilo.

Konec konců protože Microsoft si podrobil většinu uživatelů, ostatní si jich podrobili méně, problémem tedy není Microsoft a jenom Microsoft. Microsoft je pouze největším příkladem problému, který se snažíme vyřešit. Je to problém proprietárního softwre, který uživatelům bere svobody spolupráce a tvoření etické společnosti. Neměli bychom se tak moc zaměřovat na Microsoft. I přes to, že mi dali možnost zde vystoupit, nejsou ti jediní důležití. Nejsou začátkem a koncem všeho.

OTÁZKA: Předtím jste mluvil o filosofickém rozdílu mezi open source software a svobodným software. Jak se díváte na současný trend distribucí GNU/Linuxu podporovat pouze platformu Intel? Čím dál tím méně programátorů programuje korektně a produkuje software, který se bude dát zkompilovat kdekoliv. Dělají software, který prostě funguje na platformě Intel.

STALLMAN: Já si nemyslím, že by to byla nějaká otázka etiky. Ve skutečnosti ale občas portují GNU/Linux na nový počítač společnosti, které ten počíta vyrobí. Toto zřejmě nedávno udělal Hewlett Packard. Neplatili si port Windows, protože by je to stálo příliš. Ale myslím, že portování GNU/Linuxu je stálo pět inženýrů na pár měsíců. Bylo to lehké.

Samozřejmě, že lidi povzbuzuji, aby používali autoconf, GNU program, který usnadňuje portování programů. Nebo když někdo zašle autorovi bug, který není na autorově verzi systému chybou, měl by jej také zahrnout do programu. Ale nevidím v tom otázku etiky.

OTÁZKA: Dva komentáře. Prvním je: nedávno jste měl přednášku na MIT. Četl jstem přepis. Někdo se ptal na patenty a vy jste řekl „Patenty jsou úplně jiný problém. Nemám k tomu žádné komentáře.”

STALLMAN: Ano. Vlastně mám k patentům hodně co říci, ale to zabere tak hodinu. [Smích]

OTÁZKA: Chtěl jsem jen říci, že dle mého názoru zde je problém. Myslím, že existuje důvod, proč společnosti shrnují patenty i copyrighty pod společnou střechu těžkého vlastnictví. Chtějí využít sílu státu, aby si zajistili monopol. Stejná věc je na těchto záležitostech ne to, že se týkají podobného problému. Ta motivace nespočívá ve službách veřejnosti, ale v tvorbě monopolu pro své privátní zájmy a to je to, co záležitosti shrnované pod „intelektuální vlastnictví” spojuje.

STALLMAN: Rozumím. Ale chci již odpovědět, protože nám nezbývá moc času. Odpovím tedy na tohle.

Máte pravdu v tom, že to je opravdu to, co chtějí. Je ale i jiný důvod, proč chtějí používat termín „intelektuální vlastnictví.” Nechtějí totiž povzbuzovat lidi, aby příliš detailně přemýšleli o otázkách copyrightu a patentů. Copyrightové a patentové právo je úplně odlišné a y účinek copyrightu a patentů na software je úpně odlišný.

Softwarové patenty jsou omezením programátorů, zakazují jim vytvářet určité typy programů. Zatímco copyright tohle nedělá. Copyright říká, že pokud něco napíšete, můžete to distribuovat.

Mají toho velmi málo společného, na velmi nízké úrovni. A vše ostatní je jiné. Takže, prosím, abyste podporovali jasné myšlení, diskutujte o copyright, nebo o patentech. Ale nediskutujte o „intelektuálním vlastnictví.” Na intelektuální vlastnictví nemám názor. Názor mám na copyrighty, patenty a software.

OTÁZKA: Na začátku jste zmínil, že funkční jazyk, jako třeba recepty, je počítačový program. Tady je ale trochu rozdíl mezi tímto a jinými typy jazyka. To také způsobuje problém v případu DVD.

STALLMAN: Tyto body jsou pro věci z přírody částečně podobné, ale částečně také odlišné. Nějaká část problému se přenáší, ale ne celý. To je bohužel další hodinová přednáška, já nemám čas to zde vysvětlovat. Řeknu ale, že všechny normální věci jsou od přírody svobodné stejným způsobem, jako software. Víte o čem mluvím: knihy, manuály, slovníky, recepty atd.

OTÁZKA: Mě zajímala on-line hudba, jsou zde podobnosti, ale i odlišnosti.

STALLMAN: Správně. Řekl bych, že minimální svobodou, jež bychom měli mít pro jakýkoliv typ zveřejněné informace, je svoboda ji to nekomerčně redistribuovat, doslovně. Pro funkční díla potřebujeme svobodu komerčně zveřejnit modifikovanou verzi, protože je to pro společnost strašlivě užitečné. Pro nefunkční díla, jako například věci sloužící k zábavě, nebo, abych byl estetický, která představují pohled určité osoby, ta by možná neměla být modifikována. A ono možná znamená, že je vpořádku mít copyright pokrývající jejich veškerá komerční využití.

Prosím, mějte na vědomí, že podle Ústavy USA je účelem copyrightu prospět veřejnosti. Slouží k modifikaci jednání určitých soukromých stran parties, aby vydali více knih. A přínosem je, že společnost diskutuje o různých problémech a učí se a, jak víte máme literaturu. Máme vědecká díla. Účelem je povzbuzovat to. Copyrighty neexistují kvůli autorům, natožpak kvůli vydavtelům. Existují kvůli čtenářům a a těm, co mají prospěch ze sdělování informací, ke kterému dochází, když lidé píší nebo čtou. A já s tímto cílem souhlasím.

Ale, ve věku počítačových sítí, není tato metoda déle udržitelná, protože nyní vyžaduje Drákulova práva, která vpadávají do soukromí jednotlivce a každého terorizují. Roky ve vězení za sdílení s kolegou. Nebylo to jako v době tiskařského lisu. Tehdy byl copyright průmyslovou regulací. Omezoval vydavatele! Nyní je to omezení uvalené vydavateli na veřejnost. Takže, ačkoliv se jedná o stejný zákon, právní vztah je otočený o 180 stupňů.

OTÁZKA: Takže můžete mít tutéž věc – ale je to jako, kdybyste tvořil hudbu z jiné hudby.

STALLMAN: Správně. To je zajímavé.

OTÁZKA: A jedinečné, u nových děl, existuje stále velká spolupráce.

STALLMAN: Ano. A myslím si, že to pravděpodobně vyžaduje nějakou koncepci spravedlivého využití. Samozřejmě vytvoření několikavteřinového samplu a jeho použití pro vytvoření nějakého hudebního díla: samozřejmě by toto bylo spravedlivé využití. Dokonce i standardní myšlenka ohledně spravedlivého využití to zahrnuje, pomyslíte-li na to. Whether courts agree, I'm not sure, but they should. That wouldn't be a real change in the system as it has existed.

OTÁZKA: Co si myslíte o publikování veřejných informací v proprietárních formátech?

STALLMAN: No, nemělo by to být. Myslím tím, že vláda by nikdy neměla nutit občany, aby používali ne svobodné programy k přístupu k informacím a při komunikaci s ní.

OTÁZKA: Byl jsem uživatelem, teď řeknu, GNU/Linuxu.

STALLMAN: Děkuji. [Smích]

OTÁZKA: … několik posledních let. Chyběla mi ale jedna základní věc, a to se myslím týká všech, totiž webový browser.

STALLMAN: Ano.

OTÁZKA: Jedna z věcí, která byla rozhodně slabinou v používání systému GNU/Linux bylo prohlížení webovýsh stránek, protože hlevním nástrojem k tomuhle byl Netscape…

STALLMAN: … který nebyl svobodným software.

Nechte mě odpovědět na toto. Chtěl bych nejprve vyřešit toto, abychom se mohli lépe orientovat v celém problému. Ano. Na lidi působil strašný tlak, aby na GNU/Linuxových systémech používali Netscape Navigator. Vlastně ho měly v sobě úplně všechny komerční distribuce. To je ironická situace: tak těžce jsme pracovali na tom, abychom vytvořili svobodný operačná systém a když se teď vydáte do obchodu, najdete zde různé verze GNU/Linuxu (většina nese název Linux), ale žádná z nich není svobodná. Samozřejmě některé části svobodné jsou, ale je zde i Netscape Navigator a možná také další nesvobodné věci. Ve skutečnosti je velmi těžké najít svobodný systém, pokud nevíte úplně přesně, co děláte. Nebo můžete si Netscape Navigator neinstalovat.

Ve skutečnosti existovaly svobodné prohlížeče po mnoho let. Já jsem byl např. zvyklý používat webový browser s názvem „Lynx.” Je to svobodný negrafický browser; pouze textový. Má jednu ohromnou výhodu a to, že nevidíte reklamy. [Smích] [Potlesk]

Existuje však i svobodný grafický browser Mozilla, který se nyní dostává do stavu, kdy ho již můžete používat. Občas ho také používám.

OTÁZKA: Velmi dobrý byl Konqueror 2.01.

STALLMAN: Ano, samozřejmě. To je další svobodný grafický browser. Já myslím, že už konečně ten problém s browsery bude vyřešen.

OTÁZKA: Můžete mi říci něco o filosofickém a etickém rozdělení mezi svobodným software a open source? Myslíte, že jsou nesmiřitelné? …

[mění se páska v nahrávacím zařízení, konec otázky a začátek odpovědi chybí]

STALLMAN: … ke svobodě a etice. Nebo kdykoliv prostě řeknete: „Doufám, že se vy společnosti rozhodnete, že je pro vás výhodnější dovolit nám dělat tyto věci.”

Ale jak jsem řekl, v mnoha praktických úkolech ani nezáleží, jaká je politika dané osoby. Když někdo nabídne pomoc projektu GNU, tak neříkáme „Musíš souhlasit s naší politikou.” Řekneme, že v balíčcích GNU musíte nazývat systém GNU/Linux a musíte to nazývat svobodný software. Co říkáte, když nemluvíte s projektem GNU, je na vás.

OTÁZKA: Společnost IBM odstartovala nedávno kampaň pro vládní úřady, kterým chtějí prodat své velké stroje a jako systém si vybrali Linux, říkají mu Linux.

STALLMAN: Ano, samozřejmě, ve skutečnosti je to systém GNU/Linux. [Smích]

OTÁZKA: Právě! Řekněte to hlavnímu obchodnímu manažerovi. Vůbec o GNU neví.

STALLMAN: Komu že bych měl říci?

OTÁZKA: Hlavnímu obchodnímu manažerovi.

STALLMAN: Aha, jasně. Problém je v tom, že oni si už dříve pečlivě vybrali, co budou říkat, aby to pro ně bylo co nejvýhodnější. Důležité totiž je, že otázka toho co je správnější či spravedlivější není pro takové firmy to nejdůležitější. U malých společností bychom mohli najít ředitele, který by přemýšlel o takových věcech, mohl by se rozhodnout používat správný název. Ne ale takové obrovské společnosti. Je to ostuda.

S tím co dělá IBM souvisí ještě jeden důležitý a podstatný problém a to, že oni říkají, že vkládají do „Linuxu” miliardu dolarů. Možná bych ale měl také dát uvozovky kolem slova „do”, protože část z toho sice je placení lidí, kteří píší svobodný software, ale druhá část slouží k placení lidí, kteří píší proprietární software, nebo proprietární software portují, aby běžel na GNU/Linuxu. To není příspěvek naší komunitě. IBM to ale všechno strká na jednu hromadu. Část z toho může být reklama, což pro nás může být částečně přínostné, ačkoliv by to bylo také částečně špatné. Je to komplikovaná situace. Něco z toho, co oni dělají, je pomocí, něco není a něco je také částečná pomoc, ale ne přesně. Nemůžete to prostě všechno smíchat dohromady a myslet si „Wow! Bomba! Miliarda dolarů od IBM.” [Smích] To je strašné zjednodušení.

OTÁZKA: Můžete se trošku více zmínit o důvodech, které vás vedly k navržení něčeho jako je General Public License.

STALLMAN: Ok, to je – omlouvám se, ale já teď odpovídám na jeho otázku. [Smích]

SCHONBERG: Chcete si nechat nějaký čas na tiskovou konferenci, nebo budete radši pokračovat tady?

STALLMAN: Kdo je tu na tiskovou konferenci? Není tu moc tisku. Aha, tři – dobře. Nebude vám vadit, když budeme – když budu pokračovat v zodpovídání otázek všech ještě tak deset minut? OK. Tak budeme pokračovat v otázkách z publika.

Ptáte se tedy na myšlení, z kterého vzešla GNU GPL? Část je v tom, že jsem chtěl ochránit svobodu komunity od takových věcí, jaké jsem popisoval u projektu X Windows a které se přihodily i ostatním svobodným programům. Ve skutečnosti nebyly X Windows ještě vydány, když jsem o GPL přemýšlel, ale viděl jsem, jak se tohle stávalo jiným svobodným programům. Stalo se to třeba TeXu. Chtěl jsem zajistit, aby měli svobodu všichni uživatelé. Jinak by se mi mohlo stát, že napíšu program a možná ho bude používat mnoho lidí, ale ti by nemuseli mít svobodu. A jaký by to pak mělo účel?

Říkal jsem si ale také, chci dát veřejnosti pocit, že to není kořist pro nějaké parazity, kteří zrovna bloudí kolem. Když nepoužíváte copyleft, tak vpodstatě říkáte [Stallman mluví mírně]: „Vezmi si můj kód a dělej si s ním co chceš. Já neříkám ne.” Každý může přijít a říci [nyní mluví přísně] „Ah, chci vytvořit nesvobodnou verzi tohohle. Prostě si to vezmu.” Pravděpodobně udělají nějaká vylepšení. Tyto nesvobodné verze se pak mohou zalíbit uživatelům a nahradit svobodné verze. Čeho jste tak dosáhli? Pouze jste přispěli nějakému vlastnickému projektu!

Když pak lidé vidí, co se děje, když vidí „ostatní mi vezmou co jsem udělal a ani mi to nevrátí”, může to být pro ně velmi demoralizující. To není jen spekulace. Já jsem viděl, jak se to opravdu stalo. Byla to část toho, co se přihodilo naší komunitě, ke které jsem patřil v sedmdesátých letech. Někteří lidé s námi přestávali spolupracovat. Předpokládali jsme, že z toho profitují. Chovali se tak, jako by si mysleli, že profitují. Uvědomili jsme si, že se mohou prostě vzdát spolupráce a nic nám nedají zpět. Neexistovalo nic, co bychom s tím mohli dělat. To bylo velmi odrazující. My, kterým se to nelíbilo, jsme dokonce diskutovali o možnostech, jak to zastavit, ale žádnou jsme nenašli.

GPL je tedy navržena k tomu, aby to zastavila. Říká: „Pokud se k naší komunitě připojíte, jste vítáni a můžete používat náš kód. Můžete jej používat na jakoukoliv práci. Pokud ale vydáte modifikovanou verzi, musíte ji uveřejnit v naší komunitě, jako součást naší komunity, jako součást svobodného světa.”

Vlastně existuje i mnoho různých cest, jak mohou lidé těžit z výhod našeho software a nijak nám nepřispívat; nemusíte třeba psát software, abyste mohli používat náš systém. Nepožadujeme po vás, abyste pro nás cokoliv dělali. Pokud ale děláte určitý typ věcí, musíte nám s nimi přispět. Takže to znamená, že naše komunita není jen tak nějaká rohožka u dveří. A myslím, že to dodalo lidem sílu cítit: „Jen tak někdo si po nás nebude dupat. My se mu postavíme.”

OTÁZKA: Ano, moje otázka se týkala svobodného, ale necopyleftovaného software. Když ho může každý vzít a udělat z něj vlastnický, není také možné vzít ho, udělat nějaké změny a vydat to celé pod GPL?

STALLMAN: Ano, je to možné.

OTÁZKA: To by udělalo ze všech budoucích kopií GPL software.

STALLMAN: Kopií z té určité větve. Vysvětlím ale, proč tohle neděláme.

OTÁZKA: Hmm?

STALLMAN: Vysvětlím, proč to neděláme. Nechte mě to vysvětlit.

OTÁZKA: OK, ano.

STALLMAN: Mohli bychom to udělat, pokud bychom chtěli. Mohli bychom vzít X Window, udělat kopii krytou GPL a udělat v ní nějaké změny. Existuje ale mnohem větší skupina lidí, kteří vylepšují X Window, a ti je nevydávají pod GPL. Kdybychom to tedy udělali, oddělovali bychom se od nich. To by od nás nebylo moc hezké. Oni jsou část naší komunity a přispívají do naší komunity.

Za druhé, neměli bychom šanci, protože oni na X dělají mnohem více práce než bychom mohli dělat my. Naše verze by tedy byla podřadná té jejich a lidé by ji nepoužívali. To znamená: proč podstupovat všechny tyhle nesnáze?

OTÁZKA: Mmm hmm.

STALLMAN: Když tedy někdo napíše nějaké vylepšení do X Windows, řeknu mu, aby spolupracoval s vývojáři X Windows, ať jim to pošle a nechá je to použít tak, jak to oni uznají za vhodné. Oni vyvíjejí velmi důležitou část svobodného software. Pro nás je dobré s nimi spolupracovat!

OTÁZKA: S výjimkou, co se týče X, přibližně před dvěma roky, dokonce X Konsorcium vydalo svůj software jako omezený open source…

STALLMAN: Oni jej nikdy nevydali jako open source. Nakonec to nebylo open source. Možná říkali, že bylo. Nevzpomínám si. Ale nebylo to open source. Bylo to omezené. Myslím, že jste to nemohli komerčně redistribuovat. Nebo jste možná nemohli komerčně distribuovat modifikovanou verzi, nebo něco takvého. Bylo v tom nějaké omezení, které jak Hnutí svobodného software, tak hnutí open source pokládá za nepřijatelné.

Ano, to vám necopyleftová licence dovoluje. Ve skutečnosti mělo X Konsorcium velm izvláštní politiku. Říkají: „Pokud je váš program alespoň trošku copyleftovaný, nemůžeme jej do naší distribuce zahrnout. Nebudeme jej vůbec distribuovat.”

Hodně lidí tak bylo nuceno nepoužívat copyleft. Všechen software byl naprosto otevřený. Ti samí lidé, kteří předtím tlačili lidi, aby dovolovali s jejich kódem dělat vše, později prohlásili: „Vpořádku. Teď si můžeme přidat omezení.” To od nich nebylo příliš etické.

Chceme ale v této situaci opravdu zaplácat mnoho zdrojů na udržování alternativní verze X, kryté GPL? Nemělo by to žádný smysl. Máme na práci spoustu jiných věcí. Pojdmě dělat radši tyto. Je lepší s vývojáři X spolupracovat.

OTÁZKA: Můžete prosím okomentovat, zda je GNU registrovaná ochranná známka? Bylo by praktické zahrnout ji do GNU GPL, ta přece povoluje ochranné známky?

STALLMAN: Ve skutečnosti máme momentálně podanou žádost o regisrtaci ochranné známky GNU. Je to ale z jiných důvodů. Bylo by na dlouho to tu vše vysvětlovat.

OTÁZKA: Mohli byste požadovat zobrazení této ochranné známky ve všech programech krytých GPL.

STALLMAN: To si nemyslím. Licence kryjí samotné programy a pokud je nějaký program část projektu GNU, nikdo se nesnaží to překroutit. Jméno systému jako celku je ale jiná záležitost. To je jen taková poznámka, nestojí za to znovu to tu probírat.

OTÁZKA: Kdyby existovalo tlačítko, které byste mohl zmáčknout a donutit tak všechny společnosti, aby udělali svůj software svobodným, zmáčkl byste?

STALLMAN: No, použil bych ho na publikovaný software. Víte, já myslím, že lidé mají právo psát program soukromě, a používat ho soukromě. To se týká i společností. Je to otázka soukromí. Je sice pravda, že mohou nastat situace, kdy by daný program byl veřejnosti ohromně užitečný a vy byste zabraňovali jeho využití, což by bylo špatné. To je ale jiný druh špatnosti. To by byla jiná otázka, ačkoliv v tom samém oboru.

Ale ano, já si myslím, že by všechen publikovaný software měl být svobodný. A pamatujme si, že pokud tomu tak není, je to kvůli zásahu vlády. Vláda zasahuje, aby jej učinila nesvobodným. Vláda vytváří speciální právní možnosti a rozdává je vlastníkům programů, aby mohli využít policii k tomu, aby nám zabránila určitými způsoby užívat jejich program. To bych určitě chtěl ukončit.

SCHONBERG: Richardova přednáška bez pochyb vyvolala obrovské množství intelektuální energie. Rád bych doporučil, aby část z té energie byla využita k používání a možná i vývoji svobodného software.

Měli bychom to tu nějak rychle ukončit. Chci jen říci, že Richard nechal do profese, která je veřejnosti známá především svým apolitickým a nerdovským přístupem, proniknout i určitou rovinu politické a etické polemiky, což je dle mého názoru v tomto oboru bezprecedentní. Chtěl bych oznámit, že nyní je přestávka.

[Potlesk]

STALLMAN: Můžete odejít kdy chcete, však víte. [Smích] Já vás tu nedržím jako ve vězení.

[Publikum se zvedá a odchází…]

[překrývající se konverzace]

STALLMAN: Ještě něco. Náš web: www.gnu.org .

NAHORU


[FSF logo]Naším posláním je udržovat, chránit a rozvíjet svobodu používání, zkoumání, kopírování, upravování a redistribuování počítačového softwaru a bránit práva uživatelů svobodného softwaru.

The Free Software Foundation is the principal organizational sponsor of the GNU Operating System. Support GNU and the FSF by buying manuals and gear, joining the FSF as an associate member, or making a donation, either directly to the FSF or via Flattr.