English [en]   čeština [cs]   español [es]   français [fr]   italiano [it]   português do Brasil [pt-br]   română [ro]   русский [ru]   Türkçe [tr]  

Toto je překlad anglického originálu stránky.

Autorská práva a globalizace ve věku počítačových sítí

Následující text je upravený přepis projevu, předneseného v Komunikačním Fóru na MIT ve čtvrtek, 19. dubna 2001, v 17:00 až 19:00 hod.

DAVID THORBURN, moderátor: Náš dnešní řečník, Richard Stallman, je legendární postavou ve světě počítačů a má zkušenost s hledáním odpůrce, který by s ním sdílel pódium, byla poučná. Jeden význačný profesor z MIT mi řekl, že Stallmana je třeba chápat jako charismatickou postavu v biblickém podobenství – něco na způsob poučného příběhu ze Starého zákona. „Představte si,“ řekl mi, „Mojžíše nebo Jeremiáše – lépe Jeremiáše.“ A já povídám, „Dobrá, to je opravdu velkolepé.“

To zní úžasně. Potvrzuje to můj dojem z příspěvku, který učinil pro svět. Proč se tedy zdráháte sdílet s ním pódium? Jeho odpověď: „Jako Jeremiáš nebo Mojžíš, jednoduše by mě rozdrtil. Neobjevím se s ním ve stejné debatě, ale pokud byste mě požádal, abych jmenoval pět žijících lidí z celého světa, kteří nám skutečně všem pomohli, Richard Stallman by byl jedním z nich.“

RICHARD STALLMAN: Měl bych začít vysvětlením, proč jsem odmítl dovolit, aby se toto fórum vysílalo přes web, v případě že by nebylo zcela jasné, v čem je onen spor: Program, který používají pro vysílání po webu, vyžaduje, aby si uživatel stáhl určitý program, chce-li vysílání přijímat. Tento program není svobodný software. Je dostupný za nulovou cenu, ale pouze jako spustitelný soubor, což je tajemná hromádka čísel.

Co dělá, je tajné. Nemůžete to studovat; nemůžete to změnit; a zcela určitě to nemůžete publikovat ve své vlastní pozměněné verzi. A tato práva patří mezi ta, která jsou základem definice „software s otevřeným zrdojovým kódem.“

Tedy pokud chci být upřímným obhájcem svobodného software, stěží mohu chodit okolo a pronášet projevy, a potom nutit lidi, aby používali nesvobodný software. Tím bych podkopával své vlastní úsilí. A pokud já neukáži, že beru své principy vážně, nemohu od nikoho jiného čekat, že je bude také brát vážně.

Nicméně, tato řeč není o svobodném software. Poté, co jsem pracoval ve Free Software Movement po několik let a lidé začali používat některé části operačního systému GNU, byl jsem zván, abych přednášel projevy [na kterých] … lidé se mě začali ptát: „Dobrá, jak se tyto myšlenky ohledně svobod pro uživatele software zobecní na ostatní druhy věcí?“

A, samozřejmě, kladli hloupé otázky jako například „měl by být hardware svobodný?“ „Měl by tento mikrofon být svobodný?“

Dobře, co to znamená? Měli byste být svobodní ho kopírovat a měnit? Dobře, co se měnění týká, koupíte-li si mikrofon, nikdo vám nemůže zabránit ho změnit. A k tomu kopírování, nikdo nemá kopírku na mikrofony. Mimo „Star Trek“ takové věci neexistují. Možná jednou budou nanotechnologické analyzátory a montéři, a bude doopravdy možné zkopírovat fyzický objekt, a potom tyto otázky, zda jste svobodní to udělat začnou být opravdu důležité. Uvidíme zemědělské společnosti, jak se snaží zastavit lidi kopírovat jídlo, a to se stane důležitým politickým problémem, pokud taková technologická možnost bude někdy existovat. Nevím zda ano; nyní je to pouze spekulace.

Pro ostatní druhy informací ale můžete nadhodit tento problém, protože jakýkoli druh informací, který lze uložit do počítače, může být případně kopírován a upravován. Tedy etické problémy kolem svobodného software, otázky práv uživatele kopírovat a upravovat software, jsou stejné jako tyto otázky pro ostatní druhy publikovaných informací. Teď nemluvím o soukromých informacích, řekněme osobních informacích, u kterých se nezamýšlí, aby byly vůbec veřejně dostupné. Mluvím o právech, která byste měli mít, pokud získáte kopie publikovaných věcí, kde není žádná snaha udržet je tajné.

Abych vysvětlil své myšlenky k tomuto tématu, rád bych shrnul dějiny rozšiřování informací a autorských práv. Ve starověku byly knihy psány perem, a kdo uměl číst a psát, mohl zkopírovat knihu zhruba stejně efektivně, jako kdokoli jiný. Někdo, kdo to dělal celé dny, se nejspíš naučil být v tom trochu lepší, ale nebyl zde strašlivý rozdíl. A protože se kopie dělaly po jedné, nebyly zde žádné ekonomické úspory z rozsahu. Udělat deset kopií zabralo desetkrát více času než udělat jednu kopii. Nebylo zde ani nic vnucující nějakou centralizaci; kniha se dala zkopírovat kdekoli.

Teď kvůli této technologii, protože nevynucovala, aby kopie byly shodné, nebylo ve starověku ostré dělítko mezi kopírováním knihy a napsáním knihy. Jsou věci mezi tím, které dávají smysl. Oni chápali myšlenku autora. Oni věděli, řekněme, že tuto hru napsal Sofokles, ale mezi napsáním knihy a zkopírováním knihy byly další užitečné věci, které mohli dělat. Například, mohli jste zkopírovat část knihy, dopsat nějaká nová slova, zkopírovat něco víc a dopsat nějaká nová slova a tak dál a dál. Tomu se říkalo „napsat komentář“ – to byla častá věc, kterou dělali – a tyto komentáře byly ceněny.

Mohli jste také zkopírovat pasáž z jedné knihy, pak dopsat nějaká další slova, zkopírovat pasáž z jiné knihy a dopsat něco dalšího a tak dál, a tomu se říkalo vytvořit přehled. Přehledy byly také velice užitečné. Jsou ztracená díla, jejichž části přežily, když byly citovány v jiných knihách, které se staly populárnějšími než původní díla. Možná zkopírovali nejzajímavější místa, a tak lidé vytvořili mnoho kopií těchto děl, ale nezatěžovali se kopírováním originál, protože nebyl dostatečně zajímavý.

Nyní, jak dalece mohu říci, ve starověkém světě nebylo nic jako autorská práva. Kdokoli chtěl kopii knihy si mohl tu knihu zkopírovat. Později byl vynalezen knihtisk a knihy začaly být kopírovány v tiskárnách. Tiskárny nebyly pouze kvantitativní pokrok ve snadnosti kopírování. Ovlivnily různé druhy kopírování nerovnoměrně, neboť přinesly neoddělitelnou úsporu z rozsahu. Dalo hodně práce něco vysázet a mnohem méně práce udělat mnoho stejných kopií stránky. Takže výsledek byl, že kopírování knih začala být centralizovaná, hromadná výroba.

Také to znamenalo, že obyčejní čtenáři nemohli kopírovat knihy efektivně. Pouze měl-li jste tiskárnu, mohl jste to dělat. Byla to tedy průmyslová činnost.

Po prvních několik století tisku tištěné knihy zcela nenahradily ruční kopírování. Ručně psané knihy se stále dělaly, někdy bohatými a někdy i chudými lidmi. Bohatí je dělali, aby získali obzvláště krásnou kopii knihy, která by ukazovala, jak jsou bohatí, a chudí je dělali, protože třeba neměli dost peněz na tištěnou kopii, ale měli čas zkopírovat knihu ručně. Jak říká písnička, „Čas nejsou peníze, pokud všechno co máš je čas.“

Takže ruční kopírování se stále ještě do určité míry dělalo. Myslím, že to bylo v letech 1800, kdy se tisk stal natolik levným, že si dokonce i chudí lidé mohli pořídit tištěné knihy, pokud byli gramotní.

Autorská práva se rozvíjela spolu s používáním knihtisku a v závislosti na technologii knihtisku působila jako průmyslová regulace. Nevymezovala, co mohou dělat čtenáři; vymezovala, co mohou dělat vydavatelé a autoři. Autorská práva v Anglii byla původně formou cenzury. Museli jste získat vládní povolení k publikaci knihy. Tato myšlenka se ale změnila. V době vzniku ústavy Spojených států přišli lidé s odlišnou myšlenkou účelu autorských práv a myslím, že tato myšlenka byla přijata i v Anglii.

Pro americkou ústavu bylo navrženo, že by autorům měla být udělena autorská práva, monopol na kopírování jejich knih. Tento návrh byl zamítnut. Místo toho byl přijat zásadně odlišný návrh a to ten, že v zájmu podpory pokroku, Kongres může případně zavést systém autorských práv, který vytvoří tyto monopoly. Tedy tyto monopoly, podle ústavy Spojených států, neexistují v zájmu těch, kdo je vlastní; existují v zájmu podpory pokroku vědy. Tyto monopoly se přenechávají autorům jako způsob, jak změnit jejich chování tak, aby dělali něco, co slouží veřejnosti.

Tedy cílem je více napsaných a vydaných knih, které si pak mohou ostatní lidé přečíst. Věří se, že to přispívá ke zvýšené literární činnosti, zvýšenému psaní o vědě a dalších oborech, a společnost se z toho nakonec učí. To je účel, kterému to má sloužit. Vytvoření soukromých monopolů byl pouze prostředek k cíli, a ten cíl je veřejný cíl.

Autorská práva v době knihtisku byla celkem bezbolestná, protože to byla průmyslová regulace. Omezovala pouze činnost vydavatelů a autorů. Jistě, v určitém přísném smyslu, chudí lidé ručně kopírující knihy mohli také porušovat autorská práva. Nikdo ale ani nezkoušel je na nich vynucovat, protože se to chápalo jako průmyslová regulace.

Autorská práva ve věku knihtisku byla také snadno vynutitelná, protože stačilo vynucovat je pouze na vydavatelích, a vydavatelé, svou povahou, o sobě dávají vědět. Pokud se pokoušíte prodávat knihy, musíte lidem říct, kam mají přijít si je koupit. Nemusíte chodit do každého domu, abyste si vynutili autorská práva.

A nakonec, autorská práva mohou být výhodný systém v tomto kontextu. Autorská práva ve Spojených státech jsou právníky považována za obchod, dohodu mezi veřejností a autory. Veřejnost se vzdá některých svých přirozených práv vytvářet kopie a výměnou dostane zisk ve více napsaných a vydaných knihách.

Je tento obchod výhodný? Dobře, pokud široká veřejnost nemůže vytvářet kopie, protože účinně je možné je vytvářet pouze v tiskárnách – a většina lidí nevlastní tiskárny – výsledek je, že široká veřejnost se vzdává svobody, kterou nemůže využívat, svobody, která nemá praktickou hodnotu. Tedy pokud máte něco, co je vedlejším produktem vašeho života a je to zbytečné a máte příležitost to vyměnit za něco jiného, co má nějakou hodnotu, získáváte. To je důvod, proč autorská práva mohla být v té době pro veřejnost výhodným obchodem.

Kontext se ale mění, a to musí změnit naše etické hodnocení autorských práv. Základní etické principy se nemění pokrokem v technologii; jsou příliš zásadní, aby se jich dotkly takové eventuality. Naše rozhodnutí o libovolné konkrétní otázce je ale záležitost důsledků dostupných alternativ, a následky dané volby se mohou změnit, pokud se změní kontext. To je to, co se děje v oblasti autorského zákona, protože věk knihtisku se blíží ke konci, a postupně ustupuje věku počítačových sítí.

Počítačové sítě a digitální informační technologie nás přivádějí zpátky do světa spíše podobného starověku, kde kdokoli kdo umí číst a využívat informace je může také kopírovat a může dělat kopie zhruba stejně snadno, jako je může dělat kdokoli jiný. Jsou to perfektní kopie a jsou stejně dobré jako kopie, které může udělat kdokoli jiný. Tedy centralizace a úspory z rozsahu, které představuje knihtisk a podobné technologie, mizí.

A tento měnící se kontext mění způsob, jakým fungují autorská práva. Jak vidíte, autorská práva už nepůsobí jako průmyslová regulace; nyní je to drakonické omezení široké veřejnosti. Bývalo to omezení vydavatelů v zájmu autorů. Nyní, z praktických důvodů, je to omezení veřejnosti v zájmu vydavatelů. Autorská práva bývala celkem bezbolestná a nekontroverzní. Neomezovala širokou veřejnost. Nyní to není pravda. Máte-li počítač, vydavatelé považují za svou nejvyšší prioritu omezit vás. Autorská práva byla snadno vynutitelná, protože to bylo omezení pouze na vydavatele, kteří se dali snadno najít a bylo vidět, co publikují. Nyní jsou autorská práva omezení na každého z vás. K vynutitelnosti to vyžaduje dohled – neoprávněné vniknutí – a tvrdé tresty, a vidíme, že tyto začínají být ve Spojených státech a dalších zemích příjímány do zákonů.

Autorská práva bývala, pravděpodobně, výhodným obchodem pro veřejnost, protože veřejnost prodala svobody, které nemohla vykonávat. Dobře, ale nyní může tyto svobody vykonávat. Co uděláte, pokud vytváříte vedlejší produkt, který pro vás neměl žádné využití a měli jste ve zvyku ho odprodat, a pak, zničeho nic, pro něj naleznete využití? Ve skutečnosti ho můžete zkonzumovat, použít. Co uděláte? Všechen ho neprodáte; něco si necháte. A to je to, co by většina veřejnosti přirozeně chtěla. To je to, co veřejnost dělá, kdykoli má šanci vyjádřit, čemu dává přednost; ponechává si některé svobody a vykonává je. Napster je toho velkým příkladem, veřejnosti, která se rozhodla vykonávat svobodu kopírování místo toho, aby se jí vzdala. Tedy přirozená věc, kterou bychom měli udělat, abychom přizpůsobili autorská práva dnešním podmínkám. Snížit množství moci, kterou získávají vlastníci autorských práv, abychom snížili množství omezení, které kladou na veřejnost a zvýšili svobodu, kterou si veřejnost zachová.

To není ale tím, co vydavatelé chtějí udělat. To, co chtějí udělat, je pravý opak. Chtějí posílit autorská práva až k bodu, kde jim může veškeré využívání informací zůstat pod pevnou kontrolou. To vedlo k zákonům, které nebývale zvýšily moc autorských práv. Svobody, které veřejnost mívala v době knihtisku, jsou odebírány.

Například, podívejte se na e-knihy (elektronické knihy, pozn. překl.). Je zde obrovské nadšení kolem e-knih; stěží se mu můžete vyhnout. Letěl jsem do Brazílie a v časopise v letadle byl článek, který tvrdil, že to bude nějakých 10 nebo 20 let, než všichni přejdeme na e-knihy. Zjevně, taková kampaň pochází od někoho, kdo za to platí. A teď: proč to dělají? Myslím, že to vím. Důvod je, že e-knihy jsou příležitost, jak sebrat některé zbytkové svobody, které čtenáři tištěných knih vždy měli a stále mají – svobodu, například, půjčit knihu příteli nebo si ji půjčit ve veřejné knihovně nebo prodat výtisk do antikvariátu nebo koupit si výtisk anonymně, aniž by se uložil do nějaké databáze záznam o tom, kdo si koupil tu kterou knihu. A možná dokonce svobodu přečíst si ji dvakrát.

Toto jsou svobody, které by vydavatelé rádi odebrali, ale nemohou to udělat pro tištěné knihy, protože by to bylo příliš nápadné sáhnutí po moci a zvedlo by odpor. Tak našli nepřímou strategii: Nejdřív získají zákony, které odeberou tyto svobody pro e-knihy, dokud zde žádné e-knihy nejsou; takže zde není žádný spor. Nejsou zde žádní již existující uživatelé e-knih, kteří jsou zvyklí na své svobody a budou je bránit. Toto získali s přijetím Digital Millennium Copyright Act v roce 1998. Potom uvedou e-knihy a postupně všechny donutí přejít z tištěných knih na e-knihy, a konečný výsledek bude, že čtenáři ztratili tyto svobody aniž by existoval okamžik, kdy jim byly odebrány a kdy mohli bojovat, aby si je udrželi.

Ve stejnou dobu vidíme úsilí odebrat lidské svobody v užívání ostatních druhů publikovaných děl. Například, filmy na DVD jsou publikovány v zašifrovaném formátu, který býval tajný – byl zamýšlen jako tajný – a jediný způsob, aby vám filmové společnosti sdělily ten formát, abyste mohli vyrábět DVD přehrávač, bylo podepsat smlouvu, že do přehrávače zabudujete nějaká omezení. Jejich výsledkem bude, že veřejnosti bude zamezeno dokonce plně využívat svých legálních práv. Pak pár chytrých programátorů v Evropě porozumělo formátu DVD a napsali svobodný softwarový balíček, který přečte DVD. To umožnilo používat svobodný software v operačním systému GNU/Linux ke sledování DVD, které jste si koupili, a to je naprosto legitimní věc. Měli byste toho být schopni se svobodným softwarem.

Ovšem filmové společnosti se ohradily a šly k soudu. Pochopte, filmové společnosti vyráběly mnoho filmů, kde byl šílený vědec a někdo říkal, „Ale, doktore, jsou určité věci, které by lidstvo nemělo znát.“ Museli se příliš mnoho dívat na svoje filmy, protože došli k přesvědčení, že formát DVD je něco, co by lidstvo nemělo znát. A tak získali rozhodnutí o úplné cenzuře software na přehrávání DVD. Dokonce i udělat odkaz na místo mimo Spojené státy, kde je tato informace legální, bylo zakázáno. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání. Musím hrdě říci, podepsal jsem přímluvný dopis v tomto odvolání, ačkoliv hraji jen docela malou roli v této konkrétní bitvě.

Vláda Spojených států zasáhla přímo na opačné straně. Toto není překvapivé, pokud uvážíte, proč byl Digital Millennium Copyright Act přijat na první pokus. Důvod je v systému financování předvolební kampaně, který máme ve Spojených státech, a který je v zásadě legalizovaná korupce, kde jsou kandidáti koupeni firmami dokonce ještě dříve, než jsou zvoleni. A, samozřejmě, vědí, kdo je jejich pánem – vědí pro koho pracují – a přijímají zákony, které dávají firmám větší moc.

Jak dopadne tato konkrétní bitva, nevíme. Ale mezitím Austrálie přijala podobný zákon a Evropa je téměř připravena ho také přijmout; takže plán je nezanechat na Zemi jediné místo, kde by tato informace byla lidem dostupná. Spojené státy ale zůstávají ve světě na vedoucí pozici ve snaze zamezit veřejnosti šířit publikované informace.

Ačkoliv Spojené státy nejsou první zemí, která toto činí prvořadým. Sovětský svaz to považoval také za velice důležité. Tam bylo toto neautorizované kopírování a šíření známo jako samizdat a k jeho potlačení vyvinuli řadu metod: Za prvé, stráž hlídající každý kus kopírovacího zařízení ke kontrole toho, co lidé kopírují, aby se zabránilo zakázanému kopírování. Za druhé, kruté tresty pro každého chyceného při zakázaném kopírování. Mohli jste být posláni na Sibiř. Za třetí, získáváním informátorů, vyžadováním na každém, aby udával své sousedy a spolupracovníky informační policii. Za čtvrté, kolektivní odpovědnost – Ty! Ty budeš sledovat tu skupinu! A jestli chytím někoho z nich při zakázaném kopírování, půjdeš do vězení. Takže je koukej sledovat pořádně. A za páté, propaganda, začínající v dětství, aby přesvědčila každého, že pouze strašlivý nepřítel lidu by někdy dělal toto zakázané kopírování.

Spojené státy nyní využívají všech těchto opatření. Za prvé, stráže sledující kopírovací zařízení. Tedy, v kopírovacích obchodech jsou lidé, kteří kontrolují, co kopírujete. Lidská stráž ke sledování toho, co kopírujete ve svém počítači, by ale byla příliš drahá; lidská práce je příliš drahá. Proto mají robotické stráže. To je účel Digital Millennium Copyright Act. Tento software přijde do vašeho počítače; je to jediný způsob, jak můžete přistupovat k určitým datům a to vám zabrání v kopírování.

Nyní existuje plán vložit tento software do každého pevného disku, takže pak mohou být soubory na vašem disku, ke kterým nemůžete ani přistoupit, pokud nedostanete od nějakého síťového serveru povolení k přístupu k souboru. A obejít tento software nebo dokonce říct jiným lidem, jak ho obejít, je zločin.

Za druhé, tvrdé tresty. Před pár lety, pokud jste dělali kopie něčeho a rozdávali je svým přátelům jen jako pomoc, nebyl to zločin; to nikdy nebyl zločin ve Spojených státech. Potom z toho udělali hrdelní zločin, takže vás mohou dát na roky do vězení za sdílení s vaším sousedem.

Za třetí, informátoři. Tedy, možná jste viděli reklamy v televizi, reklamy v bostonském metru žádající lidi, aby donášeli na své spolupracovníky informační policii, která se oficiálně nazývá Software Publishers Association.

A za čtvrté, kolektivní odpovědnost. Ve Spojených státech bylo toto provedeno povoláním poskytovatelů internetových služeb, učiněním je legálně odpovědnými za to, co jejich zákazníci posílají. Jediný způsob, jak se mohou vyhnout tomu, být pokaždé odpovědnými, je, mají-li neměnný postup na odpojení nebo vymazání informace do dvou týdnů po stížnosti. Zrovna před pár dny jsem slyšel, že nějaký chytrý protestní server kritizující City Bank pro její odporné metody byl tímto způsobem odpojen. V dnešní době ani nedostanete svou příležitost u soudu; vaše stránky jsou prostě odpojeny.

A, nakonec, propaganda, začínající v dětství. To je k čemu se používá slovo „pirát.“ Pokud si vzpomenete pár let zpátky, termínem „pirátská“ byla dříve označována vydavatelství, která neplatila autorovi. Ale teď se to úplně obrátilo. Nyní se tak označují členové veřejnosti, kteří uniknou kontrole vydavatele. Používá se to k přesvědčování lidí, že pouze skutečně odporný nepřítel lidu by někdy prováděl zakázané kopírování. Říká, že „sdílet něco s vaším sousedem je morálně ekvivalentní útoku na loď.“ Doufám, že s tím nesouhlasíte a pokud ne, doufám, že odmítnete to slovo používat tímto způsobem.

Vydavatelé si tedy kupují zákony, aby získali větší moc. Navíc prodlužují dobu, po kterou autorská práva platí. Ústava Spojených států říká, že autorská práva mohou trvat jen omezenou dobu, ale vydavatelé chtějí, aby trvala navždy. Ačkoliv získat dodatek k ústavě by bylo celkem obtížné, vynašli jiný způsob, jak dosáhnout téhož výsledku. Každých 20 let zpětně prodlouží platnost autorských práv o 20 let. Výsledek je, že v libovolném čase autorská práva formálně trvají po určitou dobu a daná autorská práva formálně zaniknou v určitou dobu. Zániku ale nebude nikdy dosaženo, protože všechna autorská práva budou každých 20 let prodloužena o 20 let; žádné dílo se tedy už nedostane zpět do veřejné sféry. Toto bylo nazváno „věčná autorská práva na splátky.“

Zákon z roku 1998 prodlužující autorská práva o 20 let je známý jako „zákon o prodloužení autorských práv na Mickey Mouse“, protože jedním z hlavních sponzorů tohoto zákona byl Disney. V Disney si uvědomili, že autorská práva na Mickey Mouse brzy zaniknou, a nechtěli, aby se to někdy stalo, protože na těchto autorských právech vydělávají spoustu peněz.

Původní název tohoto proslovu měl být „Autorská práva a globalizace.“ Podíváte-li se na globalizaci, to, co vidíte, je způsobeno mnoha politikami, prováděnými ve jménu ekonomické efektivity nebo takzvaných dohod o svobodném obchodu, které jsou ve skutečnosti navrženy, aby daly moc firmám místo zákonům a policiím. Ve skutečnosti nejsou o svobodném obchodu. Jsou o přenosu moci: odebrání moci rozhodovat o zákonech od občanů kterékoli země, kteří by případně mohli prosazovat své zájmy, a předání této moci firmám, které se nebudou řídit zájmy těchto občanů.

Z jejich pohledu je demokracie problém, a tyto dohody jsou navrženy k ukončení tohoto problému. Například já mám za to, že NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu, pozn. překl.) ve skutečnosti obsahuje ustanovení umožňující společnostem žalovat vládu v cizí zemi, aby se zbavily zákona, o kterém si myslí, že narušuje jejich zisky v té zemi. Takže cizí společnosti mají větší moc než občané té země.

Existují pokusy toto rozšířit i mimo NAFTA. Například, toto je jeden z cílů takzvané zóny volného obchodu Ameriky, rozšíření tohoto principu na všechny státy Jižní Ameriky a Karibiku, a mnohostranná dohoda o investování měla toto rozšířit na celý svět.

Jednou věcí, kterou jsme viděli v 90. letech, je, že tyto smlouvy začínají vynucovat autorská práva po celém světě, a to tvrdším a více omezujícím způsobem. Tyto dohody nejsou dohody o volném obchodu. Ve skutečnosti jsou to obchodní dohody řízené korporacemi, které předávají korporacím kontrolu nad světovým obchodem, aby se tak eliminoval volný obchod.

Na začátku 19. století, kdy Spojené státy byly rozvojovou zemí, neuznávaly zahraniční autorská práva. To bylo uvážlivé rozhodnutí a inteligentní rozhodnutí. Bylo všeobecně přijímáno, že by uznávání zahraničních autorských práv bylo prostě nevýhodné, že by vysávalo peníze a nenadělalo mnoho dobrého.

Stejná logika by se dnes vztahovala na rozvojové země, avšak Spojené státy mají dostatečnou sílu donutit je jít proti jejich zájmům. Je to vlastně chyba mluvit o zájmu zemí v tomto kontextu. Po pravdě jsem si jist, že většina z vás již slyšela o omylu pokoušet se posoudit veřejný zájem sečtením majetku všech. Kdyby pracující Američané ztratili miliardu dolarů a Bill Gates získal dvě miliardy dolarů, byli by na tom Američané obecně lépe? Bylo by to dobré pro Ameriku? Neboli pokud se podíváte pouze na ten součet, vypadá to, že je to dobré. Nicméně, tento příklad ukazuje, že součet je špatný způsob, jak to posuzovat, neboť Bill Gates opravdu nepotřebuje další dvě miliardy, ale ztráta jedné miliardy může být bolestná pro ostatní lidi, kteří nemají tolik. V diskusi o kterékoli z těchto obchodních smluv, pokud uslyšíte, jak lidé mluví o zájmech té země a oné země, tak to, co vlastně dělají, je sčítání příjmů všech. Bohatí a chudí lidé se sčítají. Používání tohoto omylu je záminka, abyste ignorovali vliv rozdělení bohatství v rámci země a fakt, zda ho ta smlouva učiní více nestejnoměrným, jako tomu bylo ve Spojených Státech.

Opravdu to tedy není zájem Spojených států, čemu slouží vynucování autorských práv na celém světě. Je to zájem jistých firemních vlastníků, z nichž mnozí jsou ve Spojených státech a někteří v dalších zemích. Neslouží, v žádném smyslu, veřejnému zájmu.

Co by ale mělo smysl udělat? Věříme-li účelu autorských práv, jak byl uveden, například v Ústavě Spojených států, účelu podporovat pokrok, jaké rozumné zásady použít ve věku počítačových sítí? Zjevně místo posílení moci autorských práv, je musíme stáhnout zpět tak, abychom široké veřejnosti nechali určitou oblast svobody, kde mohou využívat výhod digitální technologie, využívat své počítačové sítě. Jak daleko by to ale mělo jít? To je zajímavá otázka, protože já si nemyslím, že bychom nutně měli úplně skoncovat s autorskými právy. Myšlenka vyměnit některé svobody za více pokroku může být stále výhodný obchod na jisté úrovni, i kdyby nám tradiční autorská práva dávala příliš mnoho svobody. Abychom ale mohli o tom inteligentně uvažovat, první věcí, kterou si musíme uvědomit, je, že není žádný důvod udělat to naprosto rovnocenně. Není žádný důvod trvat na tom, aby se stejná dohoda vztahovala na všechny druhy děl.

Ve skutečnosti toto již není náš případ, protože již existuje mnoho výjimek pro hudbu. Autorský zákon zachází s hudbou velmi rozdílně. Možný důraz na rovnocennost ale využívají vydavatelé jistým chytrým způsobem. Vyberou si nějaký podivný speciální případ a vytvoří argument, že, v tomto speciálním případě, by bylo výhodné mít tak a tak silná autorská práva. A pak řeknou, že v zájmu rovnocennosti musí být tak a tak silná u všeho. Samozřejmě si vyberou speciální případ, kde mohou vytvořit nejsilnější argument, i když je to spíše speciální případ a ve skutečnosti není celkově příliš důležitý.

Možná bychom ale měli mít tak silná autorská práva pro ten příslušný speciální případ. Nemusíme platit stejnou cenu za všechno, co si kupujeme. Tisíc dolarů za nové auto může být velmi dobrý obchod. Tisíc dolarů za láhev mléka je hrozný obchod. Neplatili byste stejnou cenu za všechno, co si kupujete v jiných oblastech života. Proč to dělat zde?

Potřebujeme se tedy podívat na různé druhy děl, a chtěli bychom navrhnout způsob, jak to udělat.

První zahrnuje recepty, počítačové programy, manuály a učebnice, referenční díla jako slovníky a encyklopedie. U všech těchto funkčních děl, jak já věřím, jsou v podstatě stejné problémy jako u programů a vztahují se na ně stejné závěry. Lidé by měli mít dokonce svobodu zveřejnit upravenou verzi, protože je velice užitečné upravovat funkční díla. Potřeby lidí nejsou stejné. Napsal-li jsem toto dílo kvůli práci, kterou bylo třeba udělat, vaše představa o práci, kterou chcete dělat, může být poněkud rozdílná. Chcete tedy změnit toto dílo tak, abyste mohli dělat, co je pro vás dobré. Mohou tady být další lidé, kteří mají stejné potřeby jako Vy, a vaše pozměněná verze pro ně může být dobrá. Každý, kdo vaří, tohle ví a věděl to po stovky let. Je normální dělat si kopie receptů a rozdávat je ostatním lidem, je také normální změnit recept. Pokud změníte recept a uvaříte to pro své přátele a jim to chutná, mohou se vás zeptat, „Můžeš mi dát ten recept?“ Pak možná napíšete svojí verzi a dáte jim kopie. Toto je přesně to, co jsme mnohem později začali dělat v komunitě kolem svobodného software.

To je jedna třída děl. Druhá třída děl jsou díla, jejichž smyslem je sdělit, co si určití lidé myslí. Jejich účelem je výpověď o těchto lidech. Toto zahrnuje paměti, názory, eseje, vědecké články, nabídky ke koupi a prodeji, katalogy zboží. Smysl těchto děl je, že vám sdělují, co si někdo myslí, nebo co někdo viděl eventuálně čemu někdo věří. Změnit je by znamenalo překroutit autory; takže úprava těchto děl není sociálně užitečná činnost. Doslovné kopírování je doopravdy jediná věc, která lidem musí být umožněna.

Další otázka je: Měli by lidé mít právo dělat komerční doslovné kopírování? Nebo stačí nekomerční? Jistě chápete, jsou zde dvě rozdílné aktivity, které můžeme rozlišit, takže je můžeme považovat za oddělené otázky – právo na nekomerční doslovné kopírování a právo na doslovné komerční kopírování. Třeba, dobrý kompromisní způsob může být mít autorská práva pokrývající komerční doslovné kopírování, ale ponechat všem právo na nekomerční doslovné kopírování. Tento způsob, autorská práva na komerční doslovné kopírování, stejně jako na upravené verze – pouze autor by mohl schválit upravenou verzi – by stále poskytoval stejný příjem zisků jako poskytuje nyní na podporu napsání těchto děl, ať už je její rozsah jakýkoli.

Povolení nekomerčního doslovného kopírování by znamenalo, že autorská práva by se už dále nemusela vtírat do všech domovů. Opět by se z nich stala průmyslová regulace, snadno vynutitelná a bezbolestná, již déle nevyžadující drakonické tresty a informátory v zájmu vynutitelnosti. Tak získáme nejvíc zisku – a vyhneme se nejvíce hrůzám – ze současného systému.

Třetí kategorie děl jsou estetická nebo zábavná díla, kde nejdůležitější věcí je právě ten pocit z pohledu na dílo. Pro tato díla je problém změny velmi obtížný, protože na jednu stranu je zde názor, že tato díla odrážejí pohled autora a změnit je by znamenalo zkazit tento pohled. Na druhou stranu máte fakt, že je zde lidová tvorba, kdy posloupnost lidí měnících dílo může někdy vyprodukovat velice pestrý výsledek. Dokonce i když máte umělce produkující díla, vypůjčování si z předchozích děl je často velmi užitečné. Některé ze Shakespearových her mají příběh, který byl převzat z nějaké jiné hry. Kdyby tehdy platily dnešní autorské zákony, tyto hry by byly ilegální. Je to obtížná otázka, co bychom měli dělat s publikováním upravených verzí estetických nebo výtvarných děl, a nejspíš se musíme podívat na další rozdělení této kategorie, abychom vyřešili tento problém. Například se scénáři počítačových her by se mělo zacházet jedním způsobem; třeba by měl mít každý svobodu zveřejnit jejich modifikovanou verzi. Dejme tomu s romány by se mělo zacházet jinak; u nich by třeba komerční vydání mělo vyžadovat dohodu s původním autorem.

Budou-li autorská práva zahrnovat komerční vydávání estetických děl, stále se většina dnešních zisků dostane na podporu autorů a hudebníků, do té omezené míry do jaké je podporuje současný systém, protože to dělá velmi špatně. Může to být rozumný kompromis, stejně jako v případě děl, která reprezentují určité lidi.

Podíváme-li se kupředu do doby, kdy naplno vypukne věk počítačových sítí, až budeme za tímto přechodným stavem, můžeme nastínit další způsoby, jak mohou autoři získat peníze za svou práci. Představte si, že máme digitální peněžní systém, který vám umožňuje dostat peníze za vaši práci. Představte si, že máme digitální peněžní systém, který umožňuje poslat někomu jinému peníze přes Internet; to se dá udělat různými způsoby, například pomocí šifrování. A představte si, že doslovné kopírování všech těchto uměleckých děl je povoleno. Jsou ale napsána tak, že kdykoli je přehráváte nebo čtete nebo sledujete, objeví se vedle nápis, který říká, „Klikněte zde a pošlete tak dolar autorovi,“ nebo hudebníkovi nebo komu. A prostě tam zůstane. Nijak vás neruší, ale je tam, a připomíná vám, že je to dobrá věc podporovat spisovatele a hudebníky.

Takže pokud se vám líbí dílo, které čtete nebo posloucháte, možná si řeknete, „Proč bych neměl dát těmto lidem dolar? Je to jen dolar. Kolik to je? To mi ani nebude chybět.“ A lidé začnou posílat dolar. Dobrá věc je, že tohle dělá autorská práva spojenci autorů a hudebníků. Když někdo pošle emailem kopii příteli, ten může také poslat dolar. Pokud se vám to opravdu líbí, můžete poslat dolar víc než jednou, a ten dolar je víc, než oni dostanou dnes, koupíte-li si knihu nebo koupíte-li si CD, protože oni dostanou jen nepatrný zlomek z ceny. Ti stejní vydavatelé, kteří žádají úplnou kontrolu nad veřejností ve jménu autorů a hudebníků, berou přitom tyto autory a hudebníky po celou dobu pěkně na hůl.

Doporučuji vám k přečtení článek Courtney Loveové v časopise Salon, článek o pirátech, kteří plánují využít dílo hudebníka bez placení. Těmito piráty jsou hudební společnosti, které v průměru platí hudebníkům 4% z prodeje. Samozřejmě, velmi úspěšní hudebníci mají větší vliv. Získávají více než 4% ze svých obrovských prodejů a to znamená, že velká řada hudebníků, kteří mají nahrávací smlouvu, dostane méně než 4% ze svých prodejů.

Tady je, jakým způsobem to funguje: Nahrávací společnost utratí peníze za reklamu a považují tento výdaj za výhodný pro hudebníky, ačkoliv hudebníci to nikdy tak nevidí. Takže nominálně, koupíte-li si CD, jistý zlomek z těch peněz jde hudebníkům, ovšem takřka nic. Ve skutečnosti se tím zaplatí výdaje za reklamu, a pouze velmi úspěšní hudebníci někdy uvidí něco z těch peněz.

Hudebníci, samozřejmě, podepisují své nahrávací smlouvy, protože doufají, že se dostanou mezi těch pár, co zbohatli. V zásadě se hudebníkům nabízí loterie, která je má přivábit. Ačkoliv jsou v hudbě dobří, nemusejí být tak dobří v pečlivém a logickém uvažování, aby prohlédli tuto past. Podepíší smlouvu a nejspíš všechno, co dostanou, je publicita. Dobře, tak proč jim nedat publicitu jiným způsobem, ne skrze systém průmyslového komplexu, který nám hází na krk mizernou hudbu, co se dobře prodává. Proč místo toho neudělat přirozené nutkání posluchače sdílet hudbu s těmi, které miluje, spojencem hudebníků? Když už máme ten nápis, co se objeví na přehrávači, jako způsob jak poslat dolar hudebníkům, potom počítačové sítě mohou být mechanismus, jak udělat hudebníkům reklamu, úplně stejnou, jakou dnes získají jako jedinou věc z nahrávacích smluv.

Je třeba vidět, že současný systém autorských práv odvádí mizernou práci při podpoře hudebníků, stejně mizernou, jako světový obchod odvádí při zvyšování životních standardů na Filipínách a v Číně. Máte zde podnikatelské zóny, kde každý pracuje v manufaktuře a všechny produkty se vyrábějí v manufakturách. Věděl jsem, že globalizace je velmi neefektivní způsob, jak zvýšit životní standard lidem v zámoří. Řekněme, Američan dostává 20 dolarů na hodinu, aby něco udělal, a vy dáte jeho práci Mexičanovi, který dostane možná 6 dolarů za den, a co se stalo je, že jste vzali velké množství peněz americkému dělníkovi a dali nepatrný zlomek, něco jako pár procent, mexickému dělníkovi a zbytek získala společnost. Takže je-li vaším cílem zvýšit životní standard mexických dělníků, tohle je všivácký způsob, jak na to.

Je zajímavé vidět, že stejný jev probíhá i v průmyslu kolem autorských práv, stejná je hlavní myšlenka. Ve jménu těchto dělníků, kteří si jistě něco zasluhují, navrhujete opatření, která jim dají nepatrný kousek a ve skutečnosti pouze pohánějí moc korporací ovládajících naše životy.

Snažíte-li se nahradit velmi dobrý systém, musíte pracovat velice tvrdě, abyste přišli s lepší alternativou. Pokud víte, že dnešní systém je mizerný, není tak těžké najít lepší alternativu; srovnávací standard je dnes velmi nízký. Musíme na to stále myslet, pokud se zabýváme otázkami autorských práv.

Myslím, že jsem řekl většinu toho, co jsem chtěl říci. Chtěl bych zmínit, že zítra je Phone-In Sick Day v Kanadě (den, kdy lidé hromadně volají do práce, že jsou nemocní – pozn. překl.). Zítra je také začátek sumitu k dokončení jednání o zóně svobodného obchodu mezi Amerikami, aby se rozšířila moc korporací na další státy, a velký protest se plánuje v Quebecu. Viděli jsme extrémní metody použité k rozbití tohoto protestu. Mnoho Američanům je znemožněno přejít hranice s Kanadou, kam mohou jinak vstoupit kdykoli. S nejchatrnějšími výmluvami byla postavena zeď kolem centra Quebecu jako pevnost, která udrží protestující vně. Viděli jsme velké množství špinavých triků použitých proti veřejným protestům proti těmto dohodám. Takže to, co nám z demokracie zbyde poté, co vládní moc bude odebrána demokraticky zvoleným vůdcům a dána firmám a nevoleným mezinárodním skupinám, nemusí přežít potlačení veřejných protestů proti tomu.

Věnoval jsem 17 let života práci na svobodném software a příbuzných otázkách. Nedělal jsem to z toho důvodu, že si myslím, že to je nejdůležitější politický problém na světě. Dělal jsem to, protože to bylo v oblasti, kde jsem viděl, že mé dovednosti mohou udělat mnoho dobrého. Stalo se ale, že se obecné politické otázky vyvinuly a největší politický problém dnešního světa je odolat tendenci dát firmám moc nad veřejností a vládami. Vidím svobodný software a příbuzné otázky pro ostatní druhy informací, které jsem dnes rozebíral, jako jednu část tohoto velkého problému. Nepřímo jsem tak zjistil, že sám pracuji na tomto problému. Doufám, že něčím přispěji k tomuto úsilí.

ODEZVA:

THORBURN: Za okamžik necháme publikum klást otázky a komentáře. Dovolte mi však, abych nabídl stručnou obecnou odezvu. Mám pocit, že největší a nejdůležitější praktické rady, která nám Stallman nabízí, mají dva klíčové prvky. Jedním je poznání, že dosavadní předpoklady o autorských právech, dosavadní použití autorských práv jsou nevhodná; jsou zpochybněny a podkopány nástupem počítačů a počítačových sítí. Může to být zřejmé, ale je to důležitý bod.

Druhým je poznání, že digitální éra nás nutí znovu zvážit, jak rozdělujeme a vážíme si forem duševní a tvořivé práce. Stallman má jistě pravdu, že některé druhy duševních počinů si zasluhují více ochrany autorskými právy než ostatní. Snaha systematicky identifikovat různé druhy a úrovně ochrany autorskými právy mi připadá jako cenný způsob, jak se vypořádat s problémy duševních děl, před které nás staví příchod počítačů.

Nicméně myslím, že cítím jiné téma, které leží pod tím, co Stallman říkal, a že vlastně vůbec není přímo o počítačích, ale spíše o otázkách kolem demokratické autority a moci, kterou vláda a korporace stále více ovlivňují naše životy. Tato populistická a protikorporativní stránka Stallmanova proslovu je podnětná, ale také redukující a potenciálně zjednodušující. A je také možná příliš idealistická. Například, jak by romanopisec nebo básník nebo textař nebo hudebník nebo autor vysokoškolské učebnice přežili v tomto odvážném novém světě, kde jsou lidé platit výzýváni, nikoli nuceni. Jinak řečeno, připadá mi, že propast mezi současnou praxí a vizionářskými možnostmi, o kterých Stallman spekuluje, je ještě nesmírně široká.

Uzavřu to žádostí, zda by Stallman nechtěl trochu rozvést jisté aspekty své řeči a, specificky, zda má další myšlenky ohledně způsobu, jakým by ti, které nazývejme „tradičními tvůrci“, byli chráněni v jeho systému autorských práv.

STALLMAN: Především, chtěl bych poukázat na to, že bychom neměli používat výraz „ochrana“ k popisu toho, co dělají autorská práva. Autorská práva omezují lidi. Výraz „ochrana“ je propagandistický termín firem vlastnících autorská práva. Výraz „ochrana“ znamená zničení zabránit něčeho. Tedy, já si nemyslím, že píseň se zničí, pokud se více hraje více jejích kopií. Zrovna tak si nemyslím, že se román zničí, pokud více lidí čte jeho kopie. Takže nepoužívejte tohle slovo. Myslím, že vede lidi k identifikaci se se špatnou stranou.

Je to také velmi špatný nápad uvažovat o duševním vlastnictví ze dvou důvodů: za prvé, předem odsuzuje nejzákladnější otázku v oblasti, která je: Jak by se s těmito věcmi mělo nakládat a měly by být brány jako druh vlastnictví? Používat výraz „duševní vlastnictví“ k popisu této oblasti znamená předpokládat, že odpověd je „ano“, že toto je způsob jak s těmi věcmi nakládat a nijak jinak.

Za druhé, podporuje to přílišné zobecňování. Duševní vlastnictví je všeobecný termín pro několik různých právních systémů nezávislého původu, jako třeba autorská práva, patenty, ochranné známky, obchodní tajemství a některé další věci. Jsou téměř úplně odlišné; nemají nic společného. Lidé, když slyší výraz „duševní vlastnictví“, jsou vedeni k falešnému obrazu, kde si představují, že obecný princip duševního vlastnictví byl aplikován na konkrétní oblasti, takže předpokládají, že tyto různé oblasti zákona jsou podobné. To vede nejen ke zmatenému uvažování nad tím, co je správné dělat, ale také k tomu, že lidé nedovedou pochopit, co zákon ve skutečnosti říká, protože předpokládají, že autorský zákon a patentový zákon a zákon o ochranných známkách jsou podobné. Ve skutečnosti jsou přitom zcela rozdílné.

Chcete-li tedy podporovat pečlivé uvažování a jasné pochopení toho, co zákon říká, vyhýbejte se výrazu „duševní vlastnictví.“ Mluvte o autorských právech nebo o patentech, o ochranných známkách nebo o jakémkoli tématu to chcete mluvit. Nemluvte ale o duševním vlastnictví. Názor na duševní vlastnictví bude skoro vždy pošetilý. Nemám názor na duševní vlastnictví. Mám názory na autorská práva a patenty a ochranné známky, a jsou rozdílné. Přišel jsem k nim rozdílnými myšlenkovými pochody, protože tyto systémy zákonů jsou zcela rozdílné.

Dobře, udělal jsem odbočku, ale je to strašlivě důležité.

Dovolte tedy, abych šel k věci. Samozřejmě, nemůžeme nyní vidět, jak dobře by to fungovalo, zda by fungovalo žádat lidi, aby zaplatili dobrovolně autorům a hudebníkům, které milují. Jedna věc, která je zřejmá, je, že to, jak dobře by systém fungoval je úměrné počtu lidí, kteří jsou součástí sítě, a to číslo, jak víme, za pár let řádově vzroste. Kdybychom to zkusili dnes, mohlo by to selhat, ale nic by to nedokazovalo, protože s desetkrát tolika lidmi by to mohlo fungovat.

Jiná věc je, že nemáme onen digitální platební systém; takže to vlastně dnes vyzkoušet nemůžeme. Mohli byste zkusit něco tak trochu podobného. Jsou zde služby, kde se můžete zaregistrovat a kde můžete někomu zaplatit peníze – služby jako Pay Pal. Než ale můžete někomu zaplatit přes Pay Pal, musíte projít spoustou cirátů a dát jim osobní informace, a oni sbírají záznamy komu platíte. Můžete jim věřit, že je nezneužijí?

Takže vás nemusí odradit dolar, ale mohou vás odradit problémy spojené s placením. Celá myšlenka je, že by placení mělo být jednoduché jako hračka, pokud chcete, takže by zde nebylo nic, co by vás odradilo, kromě toho příslušného obnosu peněz. Kdyby to bylo dost málo, proč by vás to mělo odrazovat. My však víme, že fanoušci opravdu milují hudebníky, a víme, že některé skupiny, které byly a jsou celkem úspěšné, jako „Grateful Dead“, povzbuzovaly své fanoušky, aby kopírovali a redistribuovali jejich hudbu. Dokonce ani nepřišli o své rekordní tržby.

Postupně se pohybujeme z věku knihtisku do věku počítačových sítí, ale nestane se tak za den. Lidé si stále kupují mnoho nahrávek a bude to tak pokračovat po mnoho let, možná navždy. Dokud to bude pokračovat, jednoduše mít autorská práva, která se stále vztahují na komerční prodej nahrávek, by mělo odvést stejně dobrou práci v podpoře hudebníků, jako tomu je dnes. Samozřejmě, není to příliš dobré, avšak alespoň se to nezhorší.

DISKUSE:

OTÁZKA: [Komentář a otázka o volném stahování a pokusu Stephena Kinga prodat jeden ze svých románů na díly přes web.]

STALLMAN: Ano, to je zajímavé vědět, co udělal a co se stalo. Když jsem o tom slyšel poprvé, byl jsem vzrušený. Myslel jsem si, možná dělá krok vstříc světu, který není založen na snaze udržet veřejnost železným stiskem. Pak jsem viděl, že ve skutečnosti psal, aby od lidí vyžadoval zaplacení. Abych vysvětlil, co dělal, on vydával román jako seriál, na splátky, a řekl, „Pokud dostanu dost peněz, vydám víc.“ Ale žádost, co napsal, byla stěží žádost. Zastrašoval čtenáře. Říkala: „Nezaplatíte-li, jste zlí. A je-li vás příliš mnoho zlých, potom prostě tohle přestanu psát.“

Tedy, zřejmě, toto není způsob, jak donutit veřejnost, aby vám chtěla poslat peníze. Musíte je donutit, aby vás milovali, nikoli nenáviděli.

ŘEČNÍK: Detaily byly, že on vyžadoval jisté procento – nevím to procento přesně, ale 90% zní dobře – lidí, kteří pošlou určitý obnos, který byl, tuším, dolar nebo dva, nebo nějak v tomto řádu. Musel jste napsat své jméno a adresu a nějaké další informace, abyste si to mohl stáhnout, a pokud se toho množství lidí nedosáhlo po první kapitole, řekl, že už další nevydá. Šlo to velmi proti veřejnosti, která si to stahovala.

OTÁZKA: Není schéma, kdy nejsou žádná autorská práva, ale lidé jsou žádáni, aby činili dobrovolné příspěvky, otevřené vůči zneužití plagiátory?

STALLMAN: Ne. To není to, co jsem navrhoval. Vzpomeňte si, já navrhuji povolení pouze doslovného nekomerčního kopírování. Takže ten, kdo by to změnil a dal tam odkaz na svou stránku, místo odkazu na stránku skutečného autora, by stále porušil autorská práva a mohl by být souzen přesně stejně, jako by byl souzen dnes.

OTÁZKA: Chápu. Stále si tedy představujete svět, v kterém budou autorská práva?

STALLMAN: Ano. Jak jsem řekl, na tyto druhy děl. Neříkám, že všechno by mělo být povoleno. Navrhuji omezit moc autorských práv, nikoli s nimi skoncovat.

THORBURN: Jedna otázka, která mě napadla, když jste mluvil, Richarde, a teď znovu, když jste odpovídal na tuto otázku, je: proč neuvažujete nad způsoby, jakými počítač, sám o sobě, eliminuje prostředníky – stejným způsobem jako se to rozhodl udělat Stephen King – a může navázat osobní kontakt.

STALLMAN: Dobře, mohou, a ve skutečnosti, ten dobrovolný příspěvek je jeden

THORBURN: Vy o tom uvažujete tak, že to vůbec nezahrnuje jít přes vydavatele?

STALLMAN: Vůbec ne. Doufám že ne, chápete, protože vydavatelé z autorů strašně těží. Pokud se na to zeptáte vydavatelů, řeknou, „Dobře, ano, pokud autor nebo skupina nechce jít přes nás, neměli by být tak právně vázáni.“ Ve skutečnosti ale dělají vše, co je v jejich silách, aby to bylo nastaveno tak, že to nebude proveditelné. Například navrhují formáty médií s omezenou možností kopírování, aby, pokud chcete vydávat v těchto formátech, jste museli projít přes velké vydavatele, protože nikomu jinému neřeknou, jak na to. Takže doufají ve svět, kde přehrávače budou přehrávat tyto formáty, a abyste mohli mít něco, co se dá přehrát na těchto přehrávačích, bude to muset jít přes vydavatele. Takže, fakticky, zatímco není žádný zákon proti autorům nebo hudebníkům vydávajícím přímo, nebude to proveditelné. Také je zde ta návnada, že možná budete bohatí. Řeknou, „Uděláme vám reklamu a možná budete bohatí jako Beatles.“ Vyberte si nějakou velmi úspěšnou skupinu a, samozřejmě, pouze nepatrnému zlomku hudebníků se něco takového stane. Mohou ale být vtaženi do podepisování smluv, které je zablokují navždy.

Vydavatelé mají tendenci velmi špatně respektovat své smlouvy s autory. Například, smlouvy na knihy typicky říkaly, že pokud se všechny výtisky knihy vyprodají, práva se vrací autorovi, a vydavatelé obecně nebyli příliš poctiví ohledně dodržování této klauzule. Často museli být donuceni. To, co začínají dělat teď je, že používají elektronické publikace jako výmluvu, aby řekli, že se všechny výtisky nikdy nevyprodají; takže nikdy nemusí vrátit práva. Jejich myšlenka je, pokud autor nemá žádný vliv, donutit ho podepsat a od té chvíle nemá žádnou moc; je to jen vydavatel, kdo má moc.

OTÁZKA: Bylo by dobré mít svobodné licence na různé druhy děl, které chrání svobodu každého uživatele kopírovat je způsobem, jaký je vhodný pro ten druh díla?

STALLMAN: Lidé na tom pracují, ale u nefunkčních děl jedna věc nezastoupí druhou. Podívejme se na funkční dílo, řekněme, textový editor. Pokud někdo udělá svobodný textový editor, můžete ho používat; nepotřebujete textový editor, který není svobodný. Neřekl bych, že jedna svobodná píseň nahradí všechny nesvobodné písně nebo jeden svobodný román nahradí všechny nesvobodné romány. Pro tyto druhy děl je to odlišné. Co si tedy myslím je, že my prostě musíme rozpoznat, že tyto zákony si nezasluhují být respektovány. Není špatné sdílet s vaším sousedem, a pokud se někdo pokouší říct vám, že to špatné je, neměli byste ho poslouchat.

OTÁZKA: Ohledně funkčních děl, jak vy, ve vašem uvažování, vyvažujete potřebu skoncovat s autorskými právy a potřebu ekonomických podnětů, aby tato funkční díla vznikla?

STALLMAN: Nejdřív ze všeho, co vidíme je, že tento ekonomický podnět je mnohem méně potřebný, než si lidé mysleli. Podívejte se na hnutí svobodného software, kde máme přes 100 000 dobrovolníků vyvíjejících svobodný software. Také vidíme, že jsou zde jiné způsoby, jak pro toto získat peníze, které nejsou založeny na zastavení kopírování a pozměňování těchto dél veřejností. To je zajímavá lekce hnutí svobodného software. Kromě faktu, že vám to dává způsob, jak využívat počítač a ponechat si vaší svobodu sdílet a spolupracovat s ostatními lidmi, nám to také ukazuje, že negativní předpoklad, že lidé nebudou nikdy tyto věci dělat – pokud jim nebude dána zvláštní moc donutit lidi zaplatit jim, je jednoduše nesprávný. Hodně lidí tyto věci bude dělat. Pak, podíváte-li se na, řekněme, psaní monografií, které slouží jako učebnice v mnoha vědeckých oborech, kromě těch naprosto základních, jejich autoři na tom nevydělávají. My teď máme projekt svobodné encyklopedie, který je vlastně nekomerčním encyklopedickým projektem, a děláme pokroky. Měli jsme projekt na GNU encyklopedii, ale sloučili jsme jej s komerčním projektem, když přijali naši licenci. V lednu přešli na GNU-svobodnou dokumentační licenci na všechny články v jejich encyklopedii. Tak jsme řekli, „Dobře, spojme s nimi síly a vybídněme lidi, aby jim přispěli.“ Jmenuje se „NUPEDIA,“ a můžete na ni najít odkaz, pokud se podíváte na http://www.gnu.org/encyclopedia. Tady jsme rozšířili komunitní vývoj svobodné báze užitečného vědění ze software na encyklopedii. Jsem teď přesvědčený, že v žádné z těchto oblastí funkčních děl nepotřebujeme ten ekonomický podnět natolik, abychom si tím pokazili použití těchto děl.

THORBURN: Dobře, a co ty druhé dvě kategorie.

STALLMAN: Pro ty další dvě třídy děl, nevím. Nevím, jestli budou někdy lidé psát romány, aniž by se trápili tím, zda na tom vydělají peníze. Hádám, že ve společnosti, která nemá problémy s nedostatkem, budou. Možná, že to, co potřebujeme udělat, abychom dosáhli takové společnosti, je zbavit se korporativní kontroly nad ekonomikou a zákony. Takže výsledně je to problém slepice a vejce. Co uděláme dříve? Jak získáme svět, kde lidé nemusejí zoufale získávat peníze, jinak, než odstraněním kontroly podniky? A jak můžeme odstranit kontrolu podniky kromě – tak jako tak nevím, a proto se snažím nejdřív navrhnout kompromisní systém autorských práv, a za druhé, systém dobrovolných plateb podporovaný kompromisním systémem autorských práv, jako způsob, jak poskytnout příjmy lidem, kteří napsali tato díla.

OTÁZKA: Jak můžete vážně očekávat, že implementujete tento kompromisní systém autorských práv v situaci, kdy korporativní zájmy drží pod krkem americké politiky díky jejich systému financování kampaně?

STALLMAN: To mě trápí. Kéž bych to věděl. Je to strašně obtížný problém. Kdybych věděl jak vyřešit tento problém, vyřešil bych ho a na nic na světě bych nebyl pyšnější.

OTÁZKA: Jak bojujete s korporativní kontrolou? Pokud se podíváte na sumy peněz, které jdou do korporativního lobování u soudů, jsou ohromné. Myslím, že případ kolem DECSS, o kterém mluvíte, stál něco kolem miliónu a půl dolarů na straně obhajoby. Čert ví, kolik to stojí na straně korporací. Máte nějaký nápad, jak se vypořádat s těmito obrovskými sumami peněz?

STALLMAN: Mám návrh. Kdybych navrhoval úplně bojkotovat filmy, lidé by takový návrh ignorovali. Mohli by ho považovat za příliš radikální. Takže bych rád udělal lehce odlišný návrh, který vede nakonec k téměř stejnému důsledku, a to je, nejděte na film, pokud nemáte nějaký zásadní důvod myslet si, že je dobrý. Tedy to prakticky povede ke stejnému důsledku jako úplný bojkot hollywoodských filmů. V důsledku je to téměř stejné, ale úmysl je velmi rozdílný. Všiml jsem si, že dnes mnoho lidí chodí do kina z důvodů, které nemají nic společného s tím, zda si myslí, že je film dobrý nebo špatný. Pokud to tedy změníte, pokud půjdete na film pouze tehdy, máte-li nějaký podstatný důvod myslet si, že je dobrý, vezmete jim hodně peněz.

THORBURN: Jeden způsob jak pochopit celý ten dnešní projev, je poznat, myslím, že kdykoli se ve společnosti objeví radikální, potenciálně transformující technologie, nastane boj o to, kdo je ovládá. Dnes opakujeme to, co se stalo v minulosti. Takže z tohoto úhlu, nemusí zde být důvod k beznaději, nebo dokonce pesimismu, o tom, co se stane v delším období, ale v kratším období, boj o kontrolu nad textem a obrazem, nad všemi druhy informací bude zřejmě bolestný a rozsáhlý. Například, jako učiteli médií, můj přístup k obrázkům byl v nedávných letech omezen způsobem jako nikdy předtím. Napíšu-li esej, ve které chci použít obrázky, dokonce i z filmů, je mnohem těžší získat povolení k použití, a ceny za použití těchto obrázků jsou mnohem vyšší – přestože argumentuji intelektuální zvídavostí a právní kategorií „použití pro osobní potřebu.“ (fair use – pozn. překl.) Myslím si tedy, že v tomto okamžiku prodloužené transformace, dlouhodobé předpovědi nemusí být ve společnosti tak znepokojivé jako to, co se děje krátkodobě. V každém případě ale musíme chápat všechny naše současné zkušenosti jako novodobou verzi boje za kontrolu nad technologickými zdroji, která je opakujícím se principem západní společnosti.

Je také důležité chápat, že historie starších technologií samotných je sama o sobě komplikovaná záležitost. Dopad knihtisku na Španělsko je, například, zcela odlišný od jeho dopadu na Anglii nebo Francii.

OTÁZKA: Jedna z věcí, které mě rozčilují, když slyším diskuse o autorských právech, je, že často začínají, „Chceme obrat o 180 stupňů. Chceme se zbavit všech druhů kontroly.“ Připadá mi, že v části o tom, co dát do těch tří navrhovaných kategorií, se uznává, že je rozumné mít autorská práva. Někteří kritici způsobu uplatňování autorských práv ve skutečnosti věří, že by měla být podpořena a fungovat mnohem více jako patenty a ochranné známky, co se týče jejich trvání. Byl bych rád, kdyby náš řečník okomentoval tuto strategii.

STALLMAN: Souhlasím, že zkrácení doby platnosti autorských práv je dobrý nápad. Není vůbec potřeba, co se týká podpory publikování, aby autorská práva mohla trvat až celých 150 let (podle současného zákona v některých případech mohou). Dnes společnosti říkají, že 75 let pronájmu autorských práv na dílo není dost dlouhá doba, aby byla možná produkce jejich děl. Rád bych vyzval tyto společnosti, aby mi předvedly plánovaný rozpočet na 75 let do budoucnosti na podporu tohoto tvrzení. Co opravdu chtěly, bylo prodloužit autorská práva na stará díla, aby mohly dále omezovat jejich používání. Jak ale můžete povzbudit vyšší produkci děl v roce 1920 dnešním prodloužením autorských práv mi uniká, pokud tedy nemají někde stroj času. Samozřejmě, v jednom z jejich filmů měli stroj času. Takže to možná ovlivnilo jejich myšlení.

OTÁZKA: Uvažoval jste někdy o rozšíření koncepce „použití pro osobní potřebu“ a jsou zde nějaké nuance, na které byste nás chtěl upozornit?

STALLMAN: Myšlenku dát každému povolení pro nekomerční doslovné kopírování dvou druhů děl lze jistě chápat jako rozšíření používání pro osobní potřebu. Je to víc než dnes. Máte-li představu, že veřejnost se vzdá jisté svobody výměnou za více pokroku, pak můžete nakreslit dělící čáru na různých, rozdílných místech. Jakých svobod se veřejnost vzdá a jaké si ponechá?

OTÁZKA: Abych na chvíli rozšířil náš rozhovor, v jistých oblastech zábavy máme koncepci veřejného vystoupení. Například autorská práva nám nezabraňují každoročně zpívat vánoční koledy, ale zabraňují nám ve veřejném provozování. Zajímalo by mě, zda by nebylo užitečné, místo úvah o rozšíření použití pro osobní potřebu na neomezené, nekomerční, doslovné kopírování, uvažovat o něčem slabším, ale stále silnějším než je současná koncepce použití pro osobní potřebu.

STALLMAN: Kdysi jsem si myslel, že by to mohlo stačit, ale pak mě Napster přesvědčil o opaku, protože Napster používají jeho uživatelé k nekomerčnímu, doslovnému kopírování. Samotný Napster server je komerční aktivita, ale lidé, kteří tam ve skutečnosti vkládají soubory, tak činí nekomerčně, a mohli by to stejně snadno dělat i na svých webových stránkách. Obrovské vzrušení kolem a zájem o využívání Napsteru ukazuje, že je velmi užitečný. Nyní jsem tedy přesvědčen o tom, že lidé by měli mít právo na veřejně dostupné, nekomerčně kopírovatelné, doslovné kopie všeho.

OTÁZKA: Analogie s otázkou kolem Napsteru, která mě nedávno napadla, je analogie s veřejnou knihovnou. Předpokládám, že ti, kdo slyšeli argumenty Napsteru, slyšeli tuto analogii. Zajímalo by mě, zda byste to mohl okomentovat. Zastánci lidí, kteří říkají, že Napster by měl pokračovat a neměla by na něj být žádná omezení, občas říkají něco jako: „Když jde člověk do veřejné knihovny a půjčí si knihu, neplatí za ni, a může si jí půjčit tucetkrát, stokrát, aniž by musel platit něco navíc. Proč je Napster rozdílný?“

STALLMAN: Dobrá, není to přesně totéž. Mělo by se ale poukázat na to, že vydavatelé chtějí transformovat veřejné knihovny na maloobchody, kde by se platilo za každé použití. Takže jsou proti veřejným knihovnám.

OTÁZKA: Mohou tyto nápady ohledně autorských práv inspirovat nějaké nápady ohledně jistých problému s patentovým zákonem, jako třeba s výrobou levných, všeobecně známých léků pro použití v Africe?

STALLMAN: Ne, není zde vůbec žádná podobnost. Problémy patentů jsou zcela odlišné od problémů autorských práv. Myšlenka, že jedno s druhým má něco společného, je jedním z nešťastných důsledků používání výrazu „duševní vlastnictví“ a podporováním lidí, aby tyto problémy házeli na jednu hromadu, protože, jak jste slyšeli, mluvil jsem o otázkách, kdy cena kopírování není zásadní věc. Jaká je ale zásadní věc v problému výroby léků na AIDS pro Afriku? Je to cena, nic než cena.

Teď problém, o kterém jsem mluvil, nastane, protože digitální informační technologie dává každému uživateli možnost dělat kopie. Není tu nic, co by nám dávalo schopnost dělat snadno kopie léků. Nemám schopnost zkopírovat nějaký lék, který jsem dostal. Vlastně, nikdo nemá; takto je nevyrábíme. Tyto léky mohou být vyrobeny pouze v drahých centralizovaných továrnách, ať už jsou to všeobecně známé léky nebo dovážené ze Spojených států. Ať už je to jakkoli, budou se vyrábět v malém počtu továren a problém jednoduše je, kolik stojí a zda je jejich cena taková, že si to lidé v Africe mohou dovolit.

Je to tedy nesmírně důležitý problém, ale je to úplně odlišný problém. Je však jedna oblast, kde je problém s patenty, který je skutečně podobný těmto problémům o svobodě kopírovat, a to je oblast zemědělství. Jsou zde jisté patentované věci, které mohou být víceméně kopiemi – konkrétně, živé věci. Kopírují se tím, že se rozmnožují. Není to nutně přesné kopírování; mísí si geny. Je ale pravda, že farmáři po tisíciletí využívali tuto schopnost kopírovat se u živých věcí, které pěstují. Zemědělství je v zásadě kopírování věcí, které rostou, a vy je necháte kopírovat se každý rok. Bude-li patentována odrůda rostliny nebo zvířete, budou-li patentovány geny a tyto odrůdy používány, výsledek je, že farmářům je zakázáno toto dělat.

Je jeden farmář v Kanadě, kterému rostla patentovaná odrůda na poli, a říkal, „Neudělal jsem to úmyslně. Pyl se vysypal a vítr přivál tyto geny do mé zásoby rostlin.“ A bylo mu řečeno, že na tom nezáleží; musí je i tak zničit. To byl extrémní příklad, jak moc může vláda stranit monopolistovi.

Věřím, že podle stejných principů, jaké se vztahují na kopírování věcí ve vašem počítači, farmáři by měli mít nezadatelné právo ponechat si svá semena a šlechtit si svá zvířata. Možná by měly existovat patenty pokrývající semenářské společnosti, ale neměly by pokrývat farmáře.

OTÁZKA: Udělat úspěšný model znamená víc než jen licencování. Můžete to rozvést?

STALLMAN: Rozhodně. Tedy, jak víte, neznám odpověď, ale část toho, o čem věřím, že je zásadní pro vývoj svobodných, funkčních informací, je idealismus. Lidé musí vědět, že je důležité, aby tyto informace byly svobodné, že pokud jsou informace svobodné, můžete je plně využívat. Jsou-li omezené, nemůžete. Musíte vědět, že nesvobodné informace jsou pokusem rozdělit je, ponechat si je a udržet vás bezmocnými. Pak můžou pochopit tu myšlenku, „Pracujme společně a vytvořme informace, které chceme používat, aby nebyli pod kontrolou nějaké mocné osoby, která by nám diktovala, co můžeme dělat.“

To tomu ohromně pomáhá. Nevím, jak moc to bude fungovat v různých odlišných oblastech, ale myslím, že v oblasti výuky, podíváte-li se na učebnice, myslím, že vidím způsob, jak se to dá dokázat. Na světě je spousta učitelů, učitelů, kteří nejsou na prestižních univerzitách – jsou třeba na středních školách nebo třeba na vyšších odborných školách – kde nepíší a nepublikují tolik věcí a není o to taková poptávka. Mnoho jich je ale chytrých. Mnoho z nich zná svůj předmět dobře a mohli by psát učebnice o spoustě předmětů a sdílet je se světem, a získat obrovské ocenění od lidí, kteří se z nich budou učit.

OTÁZKA: To je to, co jsem navrhoval. Ale směšná věc je, já znám historii vyučování. To je co dělám – výukové, elektronické mediální projekty. Nemohu najít žádný příklad. Znáte nějaký?

STALLMAN: Ne, neznám. Začal jsem navrhovat tuto svobodnou encyklopedii jako výukový zdroj před pár lety, a myslel jsem, že to zabere možná dekádu, než se to rozjede. A teď už máme encyklopedii, která se rozjela. Takže věci jdou rychleji, než jsem doufal. Myslím, že je potřeba několik lidí, aby začali psát nějaké svobodné učebnice. Napište nějakou o kterémkoli vašem oblíbeném tématu, nebo napište část. Napište pár kapitol a vyzvěte ostatní lidi, aby napsali zbytek.

OTÁZKA: Vlastně to, co jsem hledal, bylo ještě trochu víc než tohle. Ve vaší struktuře je důležitý někdo, kdo dělá infrastrukturu, do které mohou ostatní přispět. My ale nemáme žádnou infrastrukturu od školky až po střední školy, kam by mohl někdo přispět.

Mohu získat informaci z mnoha míst, ale není uvolněna pod svobodnými licencemi, takže ji nemohu použít na tvorbu vlastní učebnice.

STALLMAN: Ve skutečnosti autorská práva nezahrnují fakta. Zahrnují pouze způsob, jakým je to napsáno. Takže se můžete odkudkoli naučit obor a pak napsat učebnici a můžete tu učebnici udělat svobodnou, chcete-li.

OTÁZKA: Nemohu ale sám napsat všechny učebnice, které potřebuje student během své školní docházky.

STALLMAN: Dobrá, to je pravda. A já jsem také nenapsal celý svobodný operační systém. Napsal jsem nějaké části a pozval ostatní lidi, aby se připojili a napsali ostatní části. Tak jsem udělal příklad. Řekl jsem, „Jdu tímto směrem. Připojte se ke mně a dostaneme se tam.“ Dost lidí se připojilo,a tak jsme se tam dostali. Takže si myslím, že z pohledu, kde jsme, to může odrazovat. Podstata je, nedívejte se na to tímto způsobem. Uvažujte o tom, že uděláte krok a uvědomíte si, že poté, co jste ho udělali, další lidé udělají víc kroků, a nakonec, společně, tu práci uděláte.

Za předpokladu, že lidstvo samo sebe nevyhladí, práce, kterou dnes děláme, abychom vytvořili svobodnou výukovou infrastrukturu, svobodný učební zdroj pro svět, bude užitečná po dobu, po kterou bude lidstvo existovat. Zabere-li to 20 let, abychom to udělali, tak co? Takže neuvažujte nad tím ve smyslu rozsahu celé práce. Uvažujte nad kouskem, který uděláte. To ukáže lidem, že se to dá udělat, a ostatní udělají další kousky.


Tato esej vyšla v knize Svobodný software, Svobodná společnost: Vybrané eseje Richarda M. Stallmana (anglicky).

NAHORU


[FSF logo]Naším posláním je udržovat, chránit a rozvíjet svobodu používání, zkoumání, kopírování, upravování a redistribuování počítačového softwaru a bránit práva uživatelů svobodného softwaru.

Nadace pro svobodný software (FSF) je hlavní organizací sponzorující Operační systém GNU. Podpořte GNU a FSF koupí příruček a vybavení, připojte se k FSF jako přidružený člen nebo přispějte darem, buď přímo FSF nebo přes Flattr.