English [en]   čeština [cs]   Deutsch [de]   español [es]   français [fr]   italiano [it]   Nederlands [nl]   polski [pl]   русский [ru]  

This translation may not reflect the changes made since 2006-02-27 in the English original. Please see the Translations README for information on maintaining translations of this article.

Přehodnocení copyrightu: veřejnost musí zvítězit

                Přehodnocení copyrightu: veřejnost musí zvítězit
                [Publikováno v Oregon Law Review (Oregonský právní přehled), jaro 1996]

                            Richard Stallman

Právní svět se bojí, že digitální informační technologie přinášejí „problémy pro copyright,” ale již nesledoval tyto problémy k jejich hlavní příčině: základní konflikt mezi vydavateli copyrightovaných děl a uživateli těchto děl. Vydavatelé, hledíc si vlastních zájmů, protlačili skrz Clintonovu vládu návrh na vyřešení „problému” v jejich vlastní prospěch. Tento návrh, Lehmanův White Paper [2], byl hlavním zaměřením konference „Inovace a informační prostředí (Innovation and the Information Environment Conference)” na Oregonské univerzitě (listopad 1995).

John Perry Barlow [3], hlavní řečník, začal konferenci tím, že nám sdělil, jak Greatful Dead tento konfliky poznali a zabývali se jím. Rozhodli se, že by bylo špatné plést se do kopírování jejich vystoupení na páskách, nebo do distribuce na Internetu, ale neviděli nic špatného na uplatnění copyrightu na CD s nahrávkami jejich hudby.

Barlow neanalyzoval důvody rozdílného zacházení s těmito médii a Gary Glisson později [4] kritizoval jeho myšlenku, že Internet je nějak nevysvětlitelně unikátní a nepodobný ničemu jinému na světě. Argumentoval tím, že bychom měli být schopní určit důsledek Internetu na copyrightovou politiku stejným druhem analýz, jaké aplikujeme na jiné technologie. Tento dokument se pokouší právě toto provést.

Barlow podotýkal, že naše intuice založená na fyzických objektech není přenositelná na informace, protože informace je „abstraktní”, a tudíž na ni nemůžeme jednoznačně aplikovat stejné „vlastnictví”. Jak poznamenal Steven Winter [5], abstraktní majetek existoval po staletí. Akcie společností, komoditní termínované obchody a dokonce i papírové peníze, jsou formy majetku, který je více či méně abstraktní. Barlow a jiní, kteří argumentovali, že informace by měla být svobodná, ale neodmítali tyto jiné druhy abstraktního majetku. Podstatný rozdíl mezi informací a akceptovatelnými druhy majetku tedy není v abstraktnosti jako takové. Takže co je to? Předložím vám tu jednoduché a praktické vysvětlení.

Zákon ve Spojených státech bere copyright jako dohodu mezi veřejností a „autory” (ačkoliv v praxi stojí v dohodě na straně autorů obvykle vydavatelé). Veřejnost většinou smění určité svobody výměnou za možnost vychutnat si větší množství publikovaných děl. Dokud neexistoval White Paper, naše vláda nikdy nenavrhovala, aby veřejnost mudela směnit všechny své svobody za použití publikovaných děl. Copyrightem se můžete vzdát určitých svobod a ponechat si jiné. To znamená, že existuje mnoho alternativních dohod, které by měla veřejnost nabídnout vydavatelům. Která dohoda je tedy ta nejlepší pro veřejnost? Jaké svobody stojí veřejnosti za to směnit a na jak dlouho? Odpovědi záleží na dvou věcech: kolik publikování navíc dostane veřejnost za směnu daných svobod a jak moc veřejnost získá, pokud si tyto svobody ponechá.

Toto ukazuje, proč je zakládání rozhodnutí o intelektuálním vlastnictví na podobnosti s vlastnictvím hmotných objektů, nebo dřívější politikou intelektuálního vlastnictví chybné. Winter přesvědčivě argumentoval, že je možné vzít jako základ takové analogie, překroutit naše staré koncepty a aplikovat je na naše nová rozhodnutí [6]. Zajisté se tím dosáhne nějakého řešení, ale ne dobrého řešení. Analogie není užitečný způsob pro rozhodování o tom, co koupit nebo za jakou cenu.

Nerozhodujeme například zda postavit dálnici v New Yorku pomocí analogie s předchozím rozhodnutím o plánované dálnici v Iowě. V každém rozhodnutí o stavbě dálnice se pužívají stejné faktory (náklady, objem dopravy, zabrání půdy či domů); pokud bychom rozhodovali o dálnici pomocí analogie s předešlým rozhodnutím o dálnici, postavili bychom buď všechny navrhované dálnice, a nebo žádnou z nich. Místo toho posuzujeme každý návrh dálnice na základě přínosů a ztrát, jejichž velikost se liší případ od případu. V otázce copyrightu musíme rovněž zvážit náklady a přínosy pro dnešní situaci a dnešní média, a ne podle toho, jak se aplikovaly na jiná média v minulosti.

Také to ukazuje, proč princip Laurence Tribea, že jazyk týkající se práva by neměl záviset na zvoleném médiu[7], není aplikovatelný na rozhodnutí o copyrightu. Copyright je dohoda s veřejností, ne přirozené právo. Otázky copyrightové politiky jsou o tom, co přináší veřejnosti, ne o tom, jaká práva jsou přisuzována nakladatelům nebo čtenářům.

Copyrightový systém se vyvinul souběžně s tiskařským lisem. V časech tiskařského lisu neměli běžní čtenáři možnost zkopírovat knihu. Kopírování knihy vyžadovalo tiskařský lis, a běžní čtenáři jej neměli. A co víc, pokud by se nedělalo mnoho kopií, bylo by kopírování tímto způsobem absurdně drahé – což prakticky znamená, že knihy mohli kopírovat v nějakém ekonomicky rozumném modelu jen vydavatelé.

Takže když veřejnost prodala vydavatelům svobodu kopírovat knihy, prodávala něco, co by nemohla využít. Směna něčeho, co nemůžete použít, za něco užitečného a prospěšného je vždy dobrý obchod. V časech tiskařského lisu byl copyright nekontroverzní především proto, že neomezoval nic, co by čtenářská veřejnost jinak mohla běžně dělat.

Ale věk tiskařského lisu se chýlí ke konci. Změnu započaly xeroxovací zařízení, audio a video kazety; digitální informační technologie ji dokončily. Tyto pokroky umožňují kopírování i běžným čtenářům, ne jen vydavatelům se speciálním vybavením. A čtenáři si opravdu sami kopírují!

Jak se jednou pro obyčejné lidi stane kopírování užitečná a praktická aktivita, nepřejí si již vzdát se té svobody. Chtějí si tuto svobodu nechat, místo aby ji prodali. Copyrightová dohoda, tak jak ji známe, již není pro veřejnost dobrým obchodem, a je čas ji zrevidovat – přišel čas, kdy by měl začít zákon brát v úvahu veřejný přínos z výroby a sdílení kopií.

Na této analýze vidíme, proč není odmítnutí staré copyrightové dohody založeno na předpokladu, že Internet je nevýslovně unikátní. Internet je důležitý, protože zprostředkuje kopírování a sdílení děl běžnými čtenáři. Čím jednodušší je kopírování a sdílení, tím více se stává užitečnějším, a tím více se copyright, tak jak ho známe, stává špatným obchodem.

Tato analýza také vysvětluje, proč má pro Grateful Dead význam trvat na copyrightu u výroby CD, ale ne u individuálního kopírování. Produkce CD funguje podobně jako tiskařský lis; pro běžné lidi, dokonce ani pro majitele počítačů, není možné zkopírovat CD na jiné CD. Tudíž zůstává copyrihgt na vydávání hudebních CD pro hudební posluchače bezbolestný, tak jako byl bezbolestný veškerý copyright v časech tiskařského lisu. Avšak omezení kopírování stejné hudby na digitální audio pásky poškozuje posluchače, a ti mají právo toto omezení odmítnout. (pozn. z r. 1999: situace pro CD se změnila, mnoho běžných uživatelů počítačů na nich může nyní kopírovat CD. To znamená, že bychom měli nyní uvažovat o CD spíše jako o kazetách.)

Vidíme také, proč není abstraktivita intelektuálního vlastnictví kritickým faktorem. Jiné formy abstraktního vlastnictví jsou reprezentovány sdílením nějaké věci. Kopírování jakéhokoliv druhu sdílené věci je vlastně aktivita s nulovým výsledkem. Osoba, která kopíruje, získává pouze odebráním bohatství všem ostatním. Zkopírování dolarové bankovky na barevné kopírce je účinkem ekvivalentví ořezání všech ostatních dolarů o malý kousek a spojení těchto kousků tak, aby daly jeden dolar. Přirozeně to bereme jako špatné.

Oproti tomu, zkopírování užitečné, poučné, či zábavné informace, pro přátele, dělá svět šťastnějším a bohatším; přátelům to přispěje a vlastně nikomu to neublíží. Je to konstruktivní aktivita, která posiluje sociální vazby.

Někteří čtenáři mohou o tomto odstavci pochybovat, protože vědí, že vydavatelé tvrdí, že ilegální kopírování jim způsobuje „ztráty”. Toto tvrzení je především nepřesné, částečně i zavádějíci.

Nejvíce diskutované opatření tohoto White Paperu je systém kolektivní odpovědnosti, kde je po vlastníku počítače vyžadováno, aby monitoroval a kontroloval aktivity všech uživatelů pod možností trestu za akce, na kterých se nepodílel, ale pouze selhal při aktivní prevenci. Tim Sloan [8] poukázal na fakt, že to dává vlastníkům copyrightu privilegovaný status nepříslušící nikomu jinému, kdo může tvrdit, že je poškozen počítačovým uživatelem; například nikdo nemůže navrhnout ztrestat vlastníka počítače, pokud aktivně nezabrání uživateli někoho zhanobit. Pro vládu je přirozené obrátit se na kolektivní odpovědnost kvůli posílení zákona, o němž si mnoho občanů myslí, že se mu nemusí podrobovat. Čím více bude digitální technologie pomáhat občanům sdílet informace, tím více bude vláda potřebovat drakonické metody na posílení copyrightu proti běžným občanům. [V České republice je situace poněkud jiná a za porušení autorského zákona může být zodpovědná jen a pouze fyzická osoba, která ten akt provedla. Tudíž český právní systém nic jako „kolektivní odpovědnost” nepřipouští. Porušení autorského zákona nemůže tedy provést ani třeba firma, vždy se jedná o konkrétního člověka, který kopírovací zařízení obsluhoval. (samozřejmě že je možná spoluúčast, navádění k trestnému činu apod.) – pozn. korek.]

Když byla navrhována ústava Spojených Států, byla navrženo, aby byli autoři oprávněni ke copyrightovému monopolu. Byla ovšem odmítnuta [9]. Místo toho zakladatelé naší země přijali odlišné pojetí copyrightu, která postavila na první místo veřejnost [10]. O copyrightu ve Spojených Státech se předpokládá, že existuje kvůli prospěchu uživatelů; přínosy pro vydavatele, a ani pro autory, nejsou dány jako důvod, ale pouze jako stimul ke změně jejich chování. Jak vynesl Vrchní soud v případu Fox Film Corp. versus Doyal: „Jediný zájem Spojených Států a primární cíl udělování [copyrightového] monopolu leží v obecných přínosech, z práce autorů, pro veřejnost.” [11]

Pohledem na copyright z hlediska ústavy, jestliže veřejnost dává přednost možnosti dělat v určitých případech kopie, i když by to znamenalo o něco méně publikovaných prací, pak je volba veřejnosti rozhodující. Není možné ospravedlnit zakázování kopírování toho, co chce veřejnost kopírovat.

Od tohoto ústavního rozhodnutí, se vydavatelé vždy pokoušeli zvrátit situaci dezinformováním veřejnosti. Provádějí to opakováním argumentů, které předpokládají, že copyright je přirozené právo autorů (nezmiňujíce se, že autoři ho takřka vždy podstoupí vydavatelům). Pokud lidé slyší tyto argumenty a nemají hlubší povědomí o tom, že tento předpoklad je protikladem k základním premisám našeho právního systému, berou to jako samozřejmý základ takového systému.

Tato chyba je dnes tak zakořeněná, že lidé, kteří čelí nové moci copyrightu, cítí potřebu provádět to argumentováním, že dokonce i autoři a vydavatelé jí mohou být poškozeni. A tak James Boyle [12] vysvětluje, jak může striktní systém intelektuálního vlastnictví zabraňovat psaní nových děl. Jessica Litman [13] cituje skrytá místa copyrightu, které v minulosti dovolily mnoha novým médiím stát se populární. Pamela Samuelson [14] varuje, že White Paper může blokovat vývoj „třetí vlny”, informačních průmyslových odvětví, uzamčením světa ve „druhé vlně”, ekonomickém modelu, který odpovídá éře tiskařského lisu.

Tyto argumenty mohou být velmi účinné tam, kde jsou k dispozici, předně u Kongresu a vlády opanované myšlenkou, že „Co je dobré pro hlavní média, je dobré pro USA.” Selhávají však, pokud mají vyvrátit ty základní nepravdy, na kterých je toto opanování založeno; výsledkem je, že jsou v dlouhodobém měřítku neúčinné. Když tyto argumenty vyhrají jednu bitvu, učiní tak bez toho, aby vytvořily obecné povědomí, což by jim pomohlo vyhrát příští bitvu. Budeme-li se přivracet k němto argumentům příliš mnoho a příliš často, je zde nebezpečí, že můžeme dovolit vydavatelům bezkonkurenčně změnit ústavu.

Například nedávno publikované prohlášení Digital Future Coalition (Koalice digitální budoucnosti), zastřešující organizace, vyjmenovává mnoho důvodů, proč čelit White Paperu, důvody pro autory, knihovny, vzdělávání, chudé Američany, technologický pokrok, ekonomickou flexibilitu a soukromé koncerny – všechny argumenty jsou platné, ale dotýkající se vedlejších otázek [15]. Nápadně chybějící je ve výčtu nejdůležitější důvod ze všech: že mnoho Američanů (možná většina) chce pokračovat v tvorbě kopií. DFC selhala při kritice vlastního cíle White Paperu, kterým je dát více moci vydavatelům a jeho ústředního rozhodnutí, odmítnout ústavu a postavit vydavatele nad uživatele. Toto mlčení může být bráno jako souhlas.

Odpor vůči tlaku na větší moc vydavatelů závisí na rozšíření povědomí, že čtenářská a posluchačská veřejnost je nejdůležitější, že copyright existuje pro uživatele a ne naopak. Jestliže si veřejnost nepřeje akceptovat jisté nástroje copyrightu, je to ipso facto oprávnění proč je nenabízet. Zajistit, že veřejnost zvítězí, můžeme pouze tak, že upozorníme veřejnost a legislativu na účel copyrightu a možnosti otevřeného toku informací.

Poznámky na závěr

[2] Informational Infrastructure Task Force, Intellectual Property and the National Information Infrastructure: The Report of the Working Group on Intellectual Property Rights (Intelektuální vlastnictví a národní informační infrastruktura: Zpráva pracovní skupiny pro práva intelektuálního vlastnictví) (1995).

[3] John Perry Barlow, Poznámky na konferenci Inovace a informační prostředí (Innovation and the Information Environment Conference) (listopad 1995). Pan Barlow je jedním ze zakladatelů Electronic Frontier Foundation, organizace podporující svobodu vyjádření v digitálních médiích, a také bývalý textař Grateful Dead.

[4] Gary Glisson, Poznámky na konferenci Inovace a informační prostředí (lis. 1995); pohlédněte také na Gary Glisson, A Practitioner's Defense of the NII White Paper, 75 Or. L. Rev. (1996) (podpora dokumentu White Paper). Pan Glisson je partner a předseda Intellectual Property Group (Skupina pro intelektuální vlastnictví) v Lane Powell Spears Lubersky v Portlandu, Oregon.

[5] Steven Winter, Poznámky na konferenci Inovace a informační prostředí (lis. 1995). Pan Winter je profesorem na University of Miami School of Law (Miamská univerzita, práva)

[6] Winter, výše uvedená poznámka 5.

[7] Podívejte se na: Laurence H. Tribe, The Constitution in Cyberspace: Law and Liberty Beyond the Electronic Frontier, Humanist, Sept.-Oct. 1991, at 15. (Ústava kyberprostoru: Zákon a svoboda za elektronickou hranicí, Humanist, zář.-říj. 1991, str. 15.

[8] Tim Sloan, Poznámky na konferenci Inovace a informační prostředí (lis. 1995). Pan Sloan je členem National Telecommunication and Information Administration (Národní telekomunikační a informační úřad).

[9] Shlédněte Jane C. Ginsburg, A Tale of Two Copyrights: Liberary Property in Revolutionary France and America (Příběh dvou copyrightů: Svobodný majetek v revoluční Francii a Americe) v Of Authors and Origins: Essays on Copyright Law 131, 137-38 (Brad Sherman & Alain Strowel, eds., 1994) (konstatující, že tvůrci ústavy nemysleli ani „podřídit[] zájmy autorů veřejnému prospěchu,” ani „zpracovat soukromé a veřejné zájmy…nestranně”).

[10] Ústava USA, čl. I, s. 8, odst. 8 („Kongres bude mít moc…podporovat Rozvoj vědy a užitečných umění dočasným zabezpečením výhradního práva autorům a vynálezcům k jejich dílům a objevům.”).

[11] 286 U.S. 123, 127 (1932).

[12] James Boyle, Poznámky na konferenci Inovace a informační prostředí (lis. 1995). Pan Boyle je profesor práva na American University in Washington, D.C. (Americká washingtonská univerzita).

[13] Jessica Litman, Poznámky na konferenci Inovace a informační prostředí (lis. 1995). Slečna Litmanová je profesorkou na Wayne State University Law School (Waynova státní univerzita, práva) v Detroitu, Michigan.

[14] Pamela Samuelson, The Copyright Grab (Chapadlo copyrightu), Wired, led. 1996. Slečna Samuelsonová je profesorkou na Cornell Law School (Cornellova právní škola).

[15] Digital Future Coalition, Broad-Based Coalition Expresses Concern Over Intellectual Property Proposals, 15. lis., 1995.

NAHORU


[FSF logo]Naším posláním je udržovat, chránit a rozvíjet svobodu používání, zkoumání, kopírování, upravování a redistribuování počítačového softwaru a bránit práva uživatelů svobodného softwaru.

Nadace pro svobodný software (FSF) je hlavní organizací sponzorující Operační systém GNU. Podpořte GNU a FSF koupí příruček a vybavení, připojte se k FSF jako přidružený člen nebo přispějte darem, buď přímo FSF nebo přes Flattr.