English [en]   العربية [ar]   català [ca]   čeština [cs]   Deutsch [de]   ελληνικά [el]   español [es]   suomi [fi]   français [fr]   עברית [he]   hrvatski [hr]   Bahasa Indonesia [id]   Nederlands [nl]   polski [pl]   português do Brasil [pt-br]   русский [ru]   српски [sr]   தமிழ் [ta]   Türkçe [tr]   简体中文 [zh-cn]   繁體中文 [zh-tw]  

This translation may not reflect the changes made since 2002-06-12 in the English original. Please see the Translations README for information on maintaining translations of this article.

Proč by měl být software svobodný

od Richarda Stallmana

Úvod

Existence softwaru nevyhnutelně přináší otázku, jak by měla být činěna rozhodnutí o jeho použití. Například předpokládejme, že jedna osoba, která má kopii programu, potká jinou, která ji nemá a ráda by si ji pořídila. Mají možnost program zkopírovat; kdo by měl rozhodnout, zda to smí udělat? Zúčastněné osoby? Či jiná strana, nazývaná „vlastník”?

Softwaroví vývojáři obvykle zvažují tyto otázky za předpokladu, že kritérium pro odpověď je maximalizovat vývojářův zisk. Politická síla obchodu vedla k vládní adopci obou a vývojáři si vybrali: program má vlastníka, obvykle firmu spojenou s jeho vývojem.

Rád bych uvážil stejnou otázku za použití jiného kritéria: prosperity a svobody veřejnosti celkově.

Odpověď nemůže dát zákon – zákon by se měl přizpůsobit etice, ne naopak. Ani současná praxe neumí zodpovědět tuto otázku, ačkoliv může naznačit možné odpovědi. Jediná možnost posuzování je prozkoumat, kdo má prospěch a kdo je poškozen uznáním vlastníků softwaru; proč a jak moc. Jinými slovy, měli bychom provést analýzu nákladů a přínosů ve prospěch společnosti jako celku, s přihlédnutím na osobní svobodu stejně jako na produkci materiálních statků.

V tomto článku popíši účinek existence vlastníků software a ukážu, že následky jsou škodlivé. Můj závěr bude, že programátoři mají povinnost podněcovat ostatní ke sdílení, redistribuci, studování a vylepšování softwaru, který píšeme. Jinými slovy, mají právo psát „svobodný” software. (1)

Jak vlastníci ospravedlňují svou sílu

Ti, kdo mají užitek ze současného systému, ve kterém jsou programy majetkem, nabízejí dva argumenty na podporu svých požadavků vlastnit programy: citový a ekonomický argument.

Citový argument vypadá takto: „Vložil jsem svůj pot, své srdce, svou duši do tohoto programu. Vychází ze mne, je můj!”

Tento argument nepotřebuje vážnějšího vyvracení. Pocit vazby je jediný, který si mohou programátoři pěstovat když jim to vyhovuje; není to nevyhnutelné. Uvažme, například, jak ochotně stejní programátoři obvykle převedou všechna práva velké korporaci výměnou za mzdu; citová vazba záhadně zmizí. Naproti tomu vezměme velké umělce a řemeslníky středověku, kteří se pod svá díla vůbec nepodepisovali. Pro ně nebylo jméno umělce důležité. Na čem záleželo, byla odvedená práce – a cíl kterému měla sloužit. Tento pohled převládal stovky let.

Ekonomický argument vypadá takto: „Chci zbohatnout (obvykle zkresleně popsáno jako ‚zajistit živobytí’), a jestli mi nedovolíte zbohatnout programováním, pak nebudu programovat. Všichni ostatní jsou jako já, takže nebude nikdo nikdy programovat a potom nebudete mít vůbec žádné programy!” Tato výhrůžka se obvykle prezentuje jako moudrá rada.

Později vysvětlím, proč je tato výhrůžka „blafem”. Nejprve se chci zaměřit na fakt, který je viditelnější, pokud argument zformulujeme jinak.

Tato formulace začíná srovnáním společenské užitečnosti proprietárního programu a následků neexistence programů, a poté dospívá k poznatku, že vývoj proprietárního softwaru je, obecně vzato, přínosný a měl by být podporován. Klam je zde v porovnávání pouze dvou východisek – proprietární software oproti žádnému software – a předstírání, že zde nejsou jiné možnosti.

V systému intelektuálního vlastnictví, je vývoj software obvykle spojen s existencí vlastníka, který kontroluje jeho použití. Pokud platí tento pčedpoklad, musíme si vybrat mezi proprietárním software a žádným software. Avšak toto spojení není neodmyslitelné či nevyhnutelné; je to následek specifických sociálně-právních politických rozhodnutí. Měli bychom se spíše ptát: „mít či nemít vlastníky?” Formulovat otázku jako volbu mezi proprietárním softwarem a žádným software je špatný start.

Argument proti existenci vlastníků

Vyvstává otázka: „Měl by být vývoj software spojen s existencí vlastníků omezujících jeho použití?”

Abychom se mohli rozhodnout, musíme nezávisle posoudit následky obou těchto aktivit pro společnost: následeky vývoje software (nehledě na podmínky jeho distribuce), a následky omezení jeho použití (v případě, že byl již software vyvinut). Jestliže jedna z těchto aktivit je prospěšná a ta druhá je škodlivá, udělali bychom lépe jejich separováním a bylo by lepší provádět jen tu prospěšnou.

Ještě jinak řečeno, jestliže je omezení distribuce již vyvinutého software škodlivé pro celou společnost, pak eticky smýšlející vývojář tuto možnost odmítne.

K určení účinku omezení sdílení potřebujeme porovnat hodnotu, kterou společnosti dává omezený program (např. proprietární), s hodnotou programu, dostupného každému. To znamená porovnat dva možné světy.

Tato analýza také vynáší na světlo jednoduchý protiargument „prospěch bližního z kopie programu jemu nebo jí dané je vymazán škodou učiněnou vlastníkovi.” Tento protiargument předpokládá, že škoda a užitek mají stejnou hodnotu. Tato analýza zahrnuje porovnání těchto hodnot a ukazuje, že přínos je mnohem větší.

K objasnění použijme tento argument v jiné oblasti: stavbě silnic.

Bylo by možné financovat stavbu všech cest mýtným. To by vyžadovalo budku na výběr mýtného na rohu každé ulice. Takovýto systém by poskytoval velký stimul pro vylepšování cest a nutil všechny řidiče za takové cesty platit. Avšak budka na výběr mýtného je umělá překážka hladké jízdy. Umělá, protože to není důsledek toho, jak cesty nebo auta fungují.

Porovnáním bezplatných cest a placených cest dle jejich užitečnosti zjistíme, že (vše ostatní je stejné) výstavba cest bez poplatků je levnější, provoz je levnější, bezpečnější, a jsou vhodnější. (2) V chudé zemi mohou poplatky znepřístupnit cesty mnoha občanům. Cesty bez bez budek pro výběr mýtného tak nabízejí společnosti více užitku při menších nákladech; jsou pro společnost výhodnější. Tudíž by měla společnost zvolit jiný způsob financování cest, než pomocí výběru mýtného. Každý by měl mít právo svobodně a bez poplatků používat cesty, které byly již jednou postaveny.

Když toto obhájci výběru mýtného předkládají jako pouhý způsob vybírání peněz, zkreslují realitu. Výběr poplatků zvyšuje kapitál, ale stejně tak dobře způsobuje i něco jiného: ve výsledku znehodnocuje cestu. Takto omezovaná cesta není tak dobrá jako bezplatná cesta: přijmutí více (a technicky vyspělejších) cest není vylepšení, pokud to znamená záměnu volných cest za omezené cesty.

Výstavba bezplatných cest samozřejmě stojí peníze, které musí veřejnost nějak zaplatit. Avšak to neznamená nevyhnutelně, že bychom museli omezovat silnice budkami na výběr mýtného. My, kdož stejně musíme platit, získáme za své peníze více, když za ně pořídíme volnou cestu.

Nesnažím se říci, že cesty s budkami pro výběr mýtného jsou horší než žádné cesty. To by byla pravda, kdyby byly polatky tak velké, že to bylo pro potenciální uživatele cesty neakceptovatelné – ale je nepravděpodobné, že by společnost vybírající poplatky zvolila takovou politiku. Dokud však placené cesty způsobují nazanedbatelné škody a obtíže, je lepší organizovat výběr peněz nějakou jednodušší cestou.

Použiji nyní stejného argumentu pro vývoj software a ukážu, že existence „mýtného” za užitečný software stojí společnost mnoho: zvyšuje to náklady potřebné na výrobu takového software a na distribuci. Takové programy pak jsou méně vhodné a výkonné. Budu tedy pokračovat tím, že výroba programů by měla být podporována nějakým jiným způsobem. Poté pokročím k vysvětlení jiných metod podpory a financování vývoje software.

Škody způsobené svazováním softwarem

Uvažujme pro tuto chvíli, že program byl vyvinut a jakékoliv potřebné platby za jeho vývoj byly splaceny; nyní si společnost musí vybrat mezi učiněním programu proprietárním, nebo povolením jeho svobodného užívání a sdílení. Předpokládejme, že existence programu a jeho dostupnost je žádoucí. (3)

Omezení distribuce a modifikace programu nemůže jeho použití usnadnit, může pouze překážet. Takže účinek může být pouze negativní. Ale jak moc? A jakým způsobem?

Takové blokování způsobuje tři druhy materiální škody:

Každou úroveň materiální škody provází také škoda psycho-sociální. Poukazuji tím na účinek, který mají lidská rozhodnutí na jejich následující pocity, postoje a náchylnosti. Tyto změny v lidském způsobu myšlení budou mít pozdější vliv na jejich vztah s jejich bližními, a mohou mít materiální následky.

Tyto tři úrovně materiálních škod plýtvají částí hodnoty, kterou může program přinést, ale nemohou ji zredukovat na nulu. Jestliže promarní většinu z hodnoty programu, pak napsání programu poškodí společnost nanejvýš s takovou intenzitou, jakou jsme věnovali do jeho vytvoření. (v takovém případě bude program sice perfektně bezcenný, ale nikoho nepoškodí – pozn. korek.) Každý program, který se úspěšně prodává, musí samozřejmě přinášet nějaký materiální užitek.

Avšak s přihlédnutím k průvodním psycho-sociálním škodám zde není žádná hranice, kolik škody může vývoj proprietárního software způsobit.

Blokování používání programů

První úroveň poškozování brání samotnému použití programu. Vytvoření kopie programu má téměř nulové náklady (a můžete si zaplatit tyto náklady tím, že uděláte práci sami), takže na volném trhu by měl téměř nulovou cenu. Licenční polatek je významná překážka používání programu. Je-li nějaký vysoce užitečný program proprietární, bude ho používat daleko méně lidí.

Je snadné ukázat, že celkový příspěvek programu pro společnost je snížen tím, že mu přiřadíme vlastníka. Každý potenciální uživatel programu, konfrontovaný s nutností zaplatit za jeho použití, může zvolit zaplacení, nebo se může použití programu vzdát. Když uživatel zvolí platbu, pak je to celkově nulový přesun bohatství mezi dvěma stranami. Ale pokaždé, když se někdo vzdá použití programu, tuto osobu to poškodí, aniž by měl někdo jiný užitek. Součet záporných čísel a nul musí být záporný.

Toto však nezmenší množství práce vynaložené na vývoj programu. Výsledkem je snížení účinnosti celého procesu v v přepočtu na jednu hodinu práce vývojáře.

Toto odráží rozhodující rozdíl mezi kopírováním programů a aut, židlí, nebo sendvičů. Mimo vědeckou fikci neexistuje žádný kopírovací stroj na hmotné objekty, ale je lehké kopírovat programy. Kdokoliv může velmi jednoduše vytvořit tolik kopií, kolik je potřeba. To není možné u hmotných objektů, protože platí zákon zachování hmoty: každá nová kopie musí být vytvořena stejným způsobem a se stejnou spotřebou surovin, jako ta první.

U hmotných věcí omezení na jejich použití dává smysl, protože méně koupených věcí znamená méně surovin a práce potřebné k jejich vytvoření. Je pravda, že jsou u nich obvykle také počáteční náklady, náklady na vývoj, které jsou rozloženy přes celý průběh výroby. Ale dokud jsou kritické náklady produkce někde jinde, rozložení nákladů na vývoj nezpůsobí kvalitativní rozdíl. A nevyžaduje to omezení svobody běžných uživatelů.

Avšak uložení ceny za něco, co by jinak bylo bezplatné, je kvalitativní změna. Centrální uvalení ceny na distribuci softwaru se stává silnou překážkou.

A co víc, centrální produkce, jak je nyní praktikována, je neúčinná dokonce i jako prostředek doručování kopií software. Tento systém zahrnuje uzavírání fyzických disků nebo pásek do nadbytečných balíků, přepravování jejich velkého množství po světě, a jejich uskladňování pro prodej. Tyto náklady jsou prezentovány jako výdaje na obchodování; ve skutečnosti je to část ztrát způsobených existencí vlastníků.

Poškozování sociální soudržnosti

Předpokládejme, že vy i váš bližní shledáte užitečným nějaký program. Vzhledem k etice vůči vašemu bližnímu by jste měli cítit, že pokud se zachováte správně, budete ho moci používat oba. Povolení k používání programu pouze jedním z vás a potlačením toho druhého, rozdělujuje společnost. Ani vy, ani váš bližní, byste si neměli myslet, že toto je normální a akceptovatelné.

Podepsání typické smlouvy o akceptování softwarové licence znamená zradu vašeho bližního: „Slibuji odepřít bližnímu tento program, abych mohl získat vlastní kopii.” Lidé, kteří dělají taková rozhodnutí, cítí vnitřní psychologický tlak ospravedlnit se – snížením důležitosti pomoci bližnímu – tak utrpí veřejný duch. Toto je psychologické poškození spojené s hmotným poškozením způsobeným odrazením od použití programu.

Mnoho uživatelů podvědomě rozpozná špatnost odmítnutí sdílení, a tak se rozhodnou ignorovat licence a zákony, a programy přesto sdílejí. Ale často se tímto konáním cítí vinni. Vědí, že musí porušit zákon, aby byli dobrými bližními, ale pořád si považují autoritu zákona, a usuzují, že být dobrým bližním (kterým jsou) je nemravné či hanebné. Toto je také druh psychosociálních škod, ale můžeme jim uniknout rozhodnutím, že takovéto licence a zákony nemají žádnou morální moc.

Programátoři také utrpí psychosociální škody pokud si uvědomí, že mnoha uživatelům nebude dovoleno používat jejich práci. Toto vede k postoji cynismu či odmítání. Programátor může s nadšením popisovat práci, kterou shledává technicky vzrušující, ale poté, když je dotázán „Bude mi povoleno to používat?”, povadne mu tvář a přizná, že odpověď je „ne”. Aby se vyhnul pocitu odrazení, buď většinou tento fakt ignoruje, nebo přijme cynický postoj navržený k minimalizaci jeho osobní důležitosti. [tím se zřejmě myslí postoj: „Stejně s tím nemohu nic dělat.” – pozn. korek.]

Od Reaganovy éry není největším nedostatkem ve Spojených Státech technická inovace, ale spíše neochota pracovat společně pro dobro veřejnosti.

Zamezení uživatelských přizpůsobení programů

Druhou úrovní materiální škody je neschopnost upravovat programy. Jednoduchost modifikací softwaru je jednou z jeho velkých výhod před staršími technologiemi. Ale většinu komerčně dostupného softwaru nemůžeme modifikovat, dokonce ani poté, co si ho koupíme. Můžete ho vzít, nebo nechat být, jako černou skříňku – to je vše.

Spustitelný program se skládá ze série čísel, jejichž význam je utajen. Nikdo, dokonce ani dobrý programátor, nemůže jednoduše změnit čísla tak, aby program dělal něco jiného.

Programátoři normálně pracují se „zdrojovým kódem” programu, který je psán v programovacím jazyce jako Fortran nebo C. Používá názvy pro pojmenování použitých dat a částí programu, a reprezentuje operace, symboly jako '+' pro sčítání a '-' pro odečítání. Je určen, aby pomohl programátorům číst a měnit programy. Zde je příklad; program na výpočet vzdálenosti mezi dvěma body v rovině:

     float
     distance (p0, p1)
          struct point p0, p1;
     {
       float xdist = p1.x - p0.x;
       float ydist = p1.y - p0.y;
       return sqrt (xdist * xdist + ydist * ydist);
     }

Zde je stejný program ve spustitelné podobě, na počítači, který normálně používám:

     1314258944      -232267772      -231844864      1634862
     1411907592      -231844736      2159150         1420296208
     -234880989      -234879837      -234879966      -232295424
     1644167167      -3214848        1090581031      1962942495
     572518958       -803143692      1314803317

Zdrojový kód je užitečný (alespoň potenciálně) všem uživatelům programu. Ale většině uživatelů není dovoleno získat kopii zdrojového kódu. Zpravidla je zdrojový kód proprietárního programu tajemstvím vlastníka, aby se z něj nemohl nikdo jiný nic naučit. Uživatelé obdrží pouze soubory nesrozumitelných čísel, která počítač zpracuje. To znamená, že program může modifikovat pouze jeho vlastník.

Přítelkyně mi jednou řekla o své práci jako programátor v bance, kdy asi šest měsíců psala program podobný jinému komerčně dostupnému. Věřila, že kdyby získala zdrojový kód tohoto komerčně dostupného programu, mohla by ho jednoduše upravit pro jejich potřeby. Banka byla ochotna za něj zaplatit, ale nemohla – zdrojový kód byl tajemství. A tak musela strávit šest měsíců prací, prací která se započetla do hrubého národního produktu, ale která byla ve skutečnosti plýtváním.

Laboratoř Umělé Inteligence (laboratoř UI) na MIT dostala kolem roku 1977 jako dárek grafickou tiskárnu od Xeroxu. Byla obsluhována svobodným softwarem, ke kterému jsme přidali mnoho pro nás výhodných vlastností. Například aby software upozornil uživatele bezprostředně po dokončení tisku. Kdykoliv by měla tiskárna problémy, jako zmačkaný papír nebo nedostatek papíru, software by okamžitě upozornil všechny uživatele, kteří by měli ve frontě nějakou tiskovou úlohu. [Pokud zadáte příkaz k tisku a někdo jiný právě něco tiskne, vaše úloha je prostě zařazena do fronty a čeká, až na ni přijde řada. V dobách, kdy byla tiskárna společná pro mnoho lidí z laboratoře, jste často byli až několikátí na pořadníku a tiskárna se mohla zaseknout klidně ještě předtím než vůbec začala zpracovávat vaši úlohu – pozn. korek.] Tyto vlastnosti napomáhaly hladké práci.

Později dal Xerox laboratoři UI novější, rychlejší tiskárnu, jednu z prvních laserových tiskáren. Byla řízena proprietárním softwarem, běžícím na separátním vyhrazeném počítači, takže jsme nemohli přidat naše oblíbená vylepšení. Mohli bychom zařídit zaslání upozornění, když byla tisková úloha poslána vyhrazenému počítači, ale ne když byla skutečně tištěna (a prodleva byla obvykle značná). Nebyl zde způsob, jak zjistit, kdy byla úloha skutečně vytištěna; mohli jste pouze hádat. A nikdo nebyl informován, když se zaseknul papír, takže tiskárna často třeba stála hodinu bez nápravy.

Systémoví programátoři byli schopní napravit takové problémy, pravděpodobně stejně schopní jako původní autoři programu. Xerox se ale o naše problémy nezajímal a zamezil nám v jejich nápravě, takže jsme byli donuceni problémy akceptovat. Nikdy nebyly opravdu vyřešeny.

Většina dobrých programátorů má zkušenosti s takovou frustrací. Banka si může dovolit řešit problém napsáním nového programu od nuly, ale typický uživatel, nezáleží na tom jak dovedný, se může jen vzdát.

Taková rezignace způsobuje psychosociální škody – škody ducha sebedůvěry. Je demoralizující žít v domě, který si nemůžete upravit tak, aby vyhovoval vašim potřebám. To vede k rezignaci a ztrátě odvahy, což může rozšířit svou působnost i do jiných aspektů života. Lidé, kteří se takto cítí, jsou nešťastní a neodvádějí dobrou práci.

Představte si, jaké by to bylo, kdyby byly šířeny recepty na stejném podkladě, jako software. Můžete říct, „Jak změním ten recept, abych odstranil sůl?” A velký šéfkuchař by odpověděl, „Jak si troufáš urazit můj recept, dítě mé mysli a chuti, tím že s ním zkusíš zamíchat? Nemáš právo měnit můj recept, aby byl lepší!”

„Ale můj doktor říká, ať nejím sůl! Co mám dělat? Odebereš kvůli mě sůl?”

„Bude mi potěšením to udělat; můj poplatek je pouze 50 000 $.” Pokud má vlastník monopol na změny, poplatky bývají obrovské. „Avšak nyní nemám čas. Jsem zaměstnán úkolem navrhnout nový recept na lodní suchary pro Námořnictvo. Mohl bych se k tomu dostat tak za dva roky.”

Blokování vývoje softwaru

Třetí úroveň materiálních škod ovlivňuje vývoj softwaru. Tento vývoj byl obvykle evoluční proces, kde člověk vzal existující program a přepsal jeho části kvůli nějaké nové vlastnosti, a poté jiný člověk přepsal další části, aby přidal jiné vlastnosti; v některých případech toto pokračovalo po období až dvaceti let. Mezitím byly části programu „kanibalizovány” a přetvořeny základy jiných programů.

Existence vlastníků zabraňuje takovémuto druhu vývoje. V takovém systému je nutné začít s vývojem programu od nuly. Také to zabraňuje novým profesionálům studovat existující programy, aby se poučili z užitečných technik, nebo dokonce toho, jak mohou být strukturovány velké programy. [Velkým problémem nováčků v programování je při vstupu do reálného světa právě fakt, že sice skvěle ovládají syntaxi, algoritmizaci, možná že teoreticky i návrh struktury, ale ve skutečnosti nikdy neviděli design opravdu velkých projektů, na nichž chtě nechtě budou asi muset pracovat. Na škole nikdy nebudou tvořit tak komplexní projekt a pokud nemají přístup ke zdrojovým kódům projektů již existujících, nemají téměř žádnou šanci se s designem tak velkých projektů seznámit. – pozn. korek.]

Vlastníci rovněž zabraňují výuce. Potkal jsem bystré studenty počítačů, kteří nikdy neviděli zdrojový kód velkého programu. Mohou být dobří při psaní malých programů, ale nikdy se nemohou začít učit odlišným dovednostem psaní velkých programů, pokud neuvidí, jak to udělali jiní.

Na jakémkoliv intelektuálním poli člověk dosáhnout výšie tak, že si stoupne na ramena jiných. Ale toto již většinou není na softwarovém poli možné – můžete pouze stanout na ramenech ostatních lidí ve vaší firmě.

S tímto spojené psychosociální škody mají vliv na vědeckou spolupráci, která byla obvykle tak silná, že vědci spolupracovali dokonce i když jejich země byly ve válce. V tomto duchu např. opustili japonští oceánografové svou laboratoř na ostrově v Pacifiku, poté co pečlivě zakonzervovali svou práci pro přicházející námořníky z USA a zanechali jim zprávu s prosbou, ať s výsledky jejich práce dobře naloží.

Konflikty kvůli zisku zničily i to, co mezinárodní konflikty ušetřily. V dnešní době vědci v mnoha oblastech vědy nepublikují ve svých dokumentech dost na to, aby byl někdo schopen jejich experimenty zopakovat. Publikují pouze dost na to, aby dovolili čtenářům podivovat se, jak mnoho dokázali udělat. Toto je jistě pravda v počítačové vědě, kde jsou zdrojové kódy vydaných programů obvykle tajné.

Nezáleží na tom, jak je sdílení omezováno

Diskutoval jsem následky bránění lidem v kopírování, modifikování a tvorbě programů. Neupřesnil jsem ale, jak je toto bránění prováděno, protože to nemá žádný vliv na výsledek. Zda je to prováděno ochranou proti kopírování, nebo copyrightem, nebo licencemi, nebo šifrováním, nebo ROM kartami, nebo hardwarovými sériovými čísly, je-li to úspěšné bránění v používání, pak to škodí.

Uživatelé považují některé z těchto metod za méně příjemné, než ostatní. Podotýkám, že nejvíce nenáviděné metody jsou ty, které dosáhnou svého cíle.

Software by měl být svobodný

Ukázal jsem, jakou je vlastnictví programu (moc omezit jeho změny či kopírování) překážkou. Jeho negativní účinky jsou rozšířené a důležité. Z toho vyplývá, že společnost by neměla mít vlastníky programů.

Můžeme tomu porozumět také tak, že společnost potřebuje svobodný software, a proprietární software je jen jeho chabou náhražkou. Podporování náhražky není racionální způsob, jak dosáhnou toho, co potřebujeme.

Václav Havel nám radil: „Pracujte pro něco proto, že je to dobré, ne jen proto, že to má vyhlídku na úspěch.” Pro obchod jako takový s jeho specifickými cíli je proprietární software zřejmě výhodný, ale není výhodný pro společnost.

Proč budou lidé vyvíjet software

Jestliže eliminujeme intelektuální vlastnictví jako prostředek k podpoře lidí k vývoji softwaru, zpočátku bude vyvíjeno méně softwaru, ale tento software bude užitečnější. Není jasné, že celková spokojenost uživatelů bude menší; ale jestli bude, nebo budeme-li si přát jakkoliv ji zvýšit, jsou zde jiné způsoby podpory vývoje, tak jako jsou zde i jiné způsoby na shánění pěněz pro silnice než vybírání mítného. Předtím než ale budu mluvit o tom, jak to může být provedeno, chtěl bych položit otázku, kolik umělé podpory je opravdu potřeba.

Programování je zábava

Existují obory práce, do kterých vstoupí málokdo jinak než kvůli penězům, například stavba silnic. Jsou zde jiné oblasti studium a umění, ve kterých je malá šance zbohatnout, ale do kterých lidé vstupují z nadšení nebo jejich znatelnou hodnotu pro společnost. Příklady zahrnují matematickou logiku, klasickou hudbu a archeologii; a politické organizování mezi pracujícími lidmi. Lidé soutěží o pár dostupných prestižních pozic, z nichž žádná není financována příliš dobře. Mohou si dokonce i platit za možnost pracovat v dané oblasti, pokud si to mohou dovolit.

Taková oblast se může přes noc změnit, jestliže začne nabízet možnost zbohatnutí. Když jeden pracovník zbohatne, ostatní požadují stejnou příležitost. Brzy mohou všichni požadovat velké sumy peněz za práci, kterou předtím dělali pro radost. Když přejde pár let, všichni spojení s touto oblastí se budou vysmívat myšlence, že by práce v oblasti mohla být udělána bez velkých finančních výnosů. Budou radit sociálním plánovačům, aby zajistili možnost těchto výnosů nařízením speciálních privilegií, mocí a monopoly, jak jen je to potřebné.

Tato změna se stala v oblasti počítačového programování v uplynulé dekádě. Před patnácti lety zde byly články o „oddanosti počítačům”: uživatelé s nimi byli „spřaženi” a měli sto dolarů týdně. Obecně se to bralo tak, že lidé často milovali programování natolik, aby kvůli tomu rozbili svá manželství. Dnes se to bere tak, že nikdo by neprogramoval za nic jiného, než za vysoký plat. Lidé zapoměli, co věděli před patnácti lety.

I když je pravda, že v daném čase bude v jistém odvětví většina lidí pracovat jen za vysoké mzdy, nemusí to tak zůstat. Dynamika změn se může obrátit, pokud k tomu společnost dá popud. Pokud odstraníme možnost velkého zbohatnutí, pak po chvíli, kdy lidé přizpůsobí své postoje, budou jednou opět dychtit pracovat v dané oblasti pro radost z vykonané práce.

Otázka „Jak můžeme platit programátory?” se stane jednodušší otázkou, když si uvědomíme, že není důvod platit jim jmění. Opatřit jim živobytí je o mnoho jednodušší.

Financování svobodného software

Instituce, které platí programátory, nemusí být softwarové domy. Existuje již mnoho jiných institucí, které to mohou dělat.

Výrobci hardwaru shledali podstatným podporovat softwarový vývoj, i když nemohou kontrolovat použití softwaru. V roce 1970 bylo mnoho jejich softwaru volného, poněvadž neuvažovali o jeho omezování. Jejich zvyšující se ochota spojit se v konsorcia dnes dokazuje jejich názor, že vlastnictví softwaru pro ně není opravdu důležité.

Mnoho programátorských projektů vedou univerzity. Výsledky dnes často prodávají, ale v 70. letech to nedělaly. Pochybujete o tom, zda by univerzity vyvíjely svobodný software, kdyby jej nemohly prodávat? Tyto projekty mohou být podporovány stejnými vládními kontrakty a granty, kterými je nyní podporován vývoj proprietárního software.

Dnes je pro univerzitní výzkumníky běžné dostat grant na vývoj systému, vyvinout ho takřka až do konce, nazvat ho „ukončeným”, a poté založit společnosti, kde projekt doopravdy dokončí a udělají ho použitelným. Někdy vyhlásí nedokončenou verzi „svobodnou”; jsou-li úplně zkažení, dostanou místo toho z univerzity exkluzivní licenci. To není tajemství; je to otevřeně přijímáno všemi, kterých se to týká. A přece kdyby nebyli výzkumníci vystaveni pokušení dělat takové věci, stále by prováděli svůj výzkum.

Programátoři píšící svobodný software si mohou udělat živobytí prodejem služeb spojených se softwarem. Já jsem byl např. najat, abych portoval kompilátor GNU C na nový hardware, a udělal rozšíření uživatelského rozhraní pro GNU Emacs. (Nabídnu tato vylepšení veřejnosti, jakmile budou hotová.) Také vyučuji a jsem za to placen.

Nejsem sám, kdo pracuje tímto způsobem; je zde nyní úspěšná, rozrůstající se, společnost, která jiný druh práce nepoužívá. Několik dalších společností také poskytuje komerční podporu svobodnému softwaru pro systém GNU. Toto je počátek průmyslu nezávislé podpory softwaru – průmyslu, který by se mohl docela rozrůst, pokud převládne svobodný software. Poskytuje uživatelům možnost obecně nedostupnou pro proprietární software, vyjma těch velmi bohatých.

I nové instituce jako Nadace pro svobodný software mohou financovat programátory. Většina financí Nadace pochází od uživatelů kupujících pásky prostřednictvím pošty. Software na páskách je svobodný, což znamená, že každý uživatel má svobodu k jeho kopírování nebo změně, ale mnozí zaplatí za dodání kopií. (Připomínám, že „svobodný software” odkazuje na svobodu, ne na cenu.) Někteří uživatelé, kteří již mají nějaké kopie, objednávají pásky jako způsob přispívání. Cítí, že si to zasloužíme. Nadace dostává značné dary i přímo od výrobců počítačů.

Nadace pro svobodný software je doboročinná a z jejích příjmů se snažíme najmout tolik programátorů, kolik je možné. Kdyby to bylo postaveno jako obchod, distribuce stejného svobodného software veřejnosti za stejný poplatek, tak by to jejímu zakladateli nyní poskytovalo velice dobré živobytí.

Protože je Nadace dobročinná, programátoři pro ni často pracují za polovinu toho, co by dostali někde jinde. Dělají to, protože jsme osvobozeni od byrokracie a protože pociťují zadostiučinění, když ví, že používání jejich práce nebude blokováno. Většina z nás to dělá, protože programování je zábava. Navíc pro nás dobrovolníci napsali mnoho užitečných programů. (Době se dokonce začali stávat dobrovolníky i tvůrci technických textů.)

Toto potvrzuje, že programování se řadí mezi nejzajímavější oblasti ze všech, spolu s hudbou a uměním. Nemusíme se bát, že nikdo nebude chtít programovat.

Co dluží uživatelé vývojářům?

Uživatelé softwaru mají dobrý důvod cítit morální závazek přispívat na jeho podporu. Vývojáři svobodného softwaru přispívají aktivitám uživatelů, a je jak spravedlivé, tak v dlouhodobém zájmu uživatelů, dát jim finance, aby mohli v práci pokračovat.

Toto se však netýká vývojářů proprietárního software, protože blokování si zaslouží spíše potrestání než odměnu.

Máme tak paradox: vývojář užitečného softwaru je oprávněn mít podporu uživatelů, ale jakýkoliv pokus zvrátit tento morální závazek v požadavek, zničí základy pro onen závazek. Vývojář si může buď zasloužit odměnu, nebo ji požadovat, ale nikoliv oboje najednou.

Věřím, že etický vývojář tváří v tvář tomuto paradoxu musí konat tak, aby si odměnu zasloužil, ale měl by také naléhavě žádat uživatele o dobrovolné příspěvky. Nakonec se uživatelé naučí podporovat vývojáře bez donucení, zrovna tak jak se naučili podporovat veřejné rozhlasové a televizní stanice.

Jaká je produktivita softwaru?

Jestliže bude software svobodný, stále zde budou programátoři, ale možná jich bude méně. Bylo by to pro společnost špatné?

Ne nezbytně. Rozvinuté země mají dnes méně farmářů, něž v roce 1900, ale nemyslíme si, že je to pro společnost špatné, protože těch několik dodává spotřebidelům více jídla, něž dodávalo před sto lety těch mnoho. Nazýváme to zvýšenou produktivitou. Svobodný software by vyžadoval mnohem méně programátorů k uspokojení poptávky kvůli zvýšení produktivity software na všech úrovních:

Ti, kdo mají námitky proti spolupráci, protože by to vedlo k zaměstnání méně programátorů, mají ve skutečnosti námitky proti zvýšení produktivity. Přesto tito lidé obvykle zastávají rozšířený názor, že softwarový průmysl potřebuje zvýšení produktivity. Jak je to tedy?

„Softwarová produktivita” může znamenat dvě odlišné věci: celkovou produktivitu celého softwarového vývoje, nebo produktivitu jednotlivých projektů. Celková produktivita je to, co by společnost rády zvýšila, a nejpřímější cesta k tomu vede přes eliminaci umělých překážek spolupráce, které ji snižují. Ale výzkumníci, kteří studují oblast „softwarové produktivity”, se zaměřili pouze na druhý, omezený smysl termínu, kde zlepšení vyžaduje složité technologické postupy.

Je soutěžení nevyhnutelné?

Je lidská soutěživost v překonání svých rivalů ve společnosti nevyhnutelná? Snad ano. Ale soutěž samotná není škodlivá; škodlivá věc je boj.

Existuje mnoho způsobů jak soutěžit. Můžete zkoušet vždy uspět, překonat co udělali ostatní. Například za starých časů zde bylo soutěžení mezi programátory wizardy – soutěžení o to, kdo dokázal přimět počítač provádět ty nejúžasnější věci, nebo kdo dokázal pro danou úlohu udělat nejkratší či nejrychlejší program. Takový druh soutěže může prospět každému, pokud je udržován duch dobrého sportovního chování.

Konstruktivní soutěžení je postačující k tomu, aby motivovalo lidi k velkému úsilí. Hrstka lidí např. soutěží o to, kdo první navštíví všechny země na světě; někteří za tento pokus utratí celé jmění, ale nepodlácejí kapitány lodí, aby nechali jejich soupeře na pustých ostrovech. Jsou ochotni nechat vyhrát toho nejlepšího.

Soutěž se stane bojem, když soutěžící začnou zkoušet zdržovat ostatní, místo aby sami postupovali – když se místo „Nechat vyhrát nejlepšího” vydáte cestou „Nechat mě vyhrát, ať jsem nejlepší nebo ne.” Proprietární software není škodlivý proto, že je to forma soutěže, ale protože je to forma boje mezi občany naší společnosti.

Soutěžení v obchodu není nutně boj. Například když soutěží dva koloniály, jejich veškeré úsilí je vylepšit své vlastní činnosti, ne sabotovat soupeře. Ale toto nedemonstruje zvláštní vazby v obchodní etice. Ne všechny oblasti obchodu sdílejí tuto charakteristiku. Odepření informací, které by mohly pomoct komukoliv v postupu, je způsob boje.

Soutěžení v obchodu není nutně boj. Například když soutěží dva koloniály, jejich veškeré úsilí je vylepšit své vlastní činnosti, ne sabotovat soupeře. Ale toto nedemonstruje zvláštní vazby v obchodní etice. Ne všechny oblasti obchodu sdílejí tuto charakteristiku. Odepření informací, které by mohly pomoct komukoliv v postupu, je způsob boje.

„Proč se nepřestěhujete do Ruska?”

Ve Spojených Státech všichni obhájci jiných než nejextrémnějších forem tržního sobectví často slyšeli toto obvinění. Například se zvedlo proti podpůrcům systému národní zdravotnické péče, jaký funguje ve všech ostatních industriálních zemích svobodného světa. Zvedlo se proti obhájcům veřejné podpory umění, také běžné v rozvinutých zemích. Myšlenka, že občané mají jakékoliv závazky vůči veřejnému blahu, je v Americe spojována s komunismem. Ale nakolik jsou tyto ideje podobné?

Komunismus, tak jak byl praktikován v Sovětském svazu, byl sytémem centrální kontroly, kde všechny činnosti byly vládou řízené, jakoby pro veřejné blaho, ale ve skutečnosti pro členy blaho členů Komunistické strany. Všechna kopírovací zařízení byla pozorně střežena, aby se zabránilo ilegálnímu kopírování.

Americký systém intelektuálního vlastnictví používá centrální kontrolu pro distribuci programů, a hlídá kopírovací zařízení schématy automatické ochrany před kopírováním, aby zabránil ilegálním kopiím.

Já naproti tomu pracuji na tvorbě systému, kde se lidé budou mít svobodu rozhodovat o svých akcích; konkrétně svobodu pomoci svým bližním a svobodu měnit a vylepšovat nástroje, které používají v běžném životě. Systém založený na dobrovolné spolupráci a decentralizaci.

Pokud tedy soudíme úmysly dle jejich podoby ruskému komunismu, pak jsou to vlastníci softwaru, kdo jsou komunisté.

Otázka předpokladů

V tomto článku předpokládám, že uživatel softwaru není méně důležitý, než autor, nebo dokonce autorův zaměstnavatel. Jinými slovy, jejich zájmy a potřeby mají stejnou váhu, když se rozhodujeme, jaký směr činností je nejlepší.

Tento předpoklad není přijímán všeobecně. Mnozí zastávají názor, že autorův zaměstnavatel je podstatně důležitější, než kdokoliv jiný. Říkají například, že důvod k existenci vlastníků softwaru je dát autorovu zaměstnavateli výhodu, kterou si zaslouží – nehledě na to, jak to může působit na veřejnost.

Není potřebné zkoušet tyto předpoklady dokazovat či vyvracet. Důkazy potřebují sdílení předpokladů. Takže většina toho, co jsem řekl, je adresována pouze těm, kteří sdílejí předpoklady, které používám, nebo se alespoň zajímají, jaké jsou jejich důsledky. Pro ty, kteří věří, že vlastníci jsou důležitější, než kdokoliv jiný, je tento článek bezvýznamný.

Ale proč by značný počet Američanů přijal předpoklad, který povyšuje důležitost jistých lidí nad všechny ostatní? Částečně kvůli víře, že je tento předpoklad částí legálních tradic americké společnosti. Někteří lidé cítí, že pochybnosti o tomto předpokladu by znamenaly odmítání základů společnosti.

Pro tyto lidi je důležité vědět, že tento předpoklad není částí naší zákonné tradice. Nikdy nebyl.

Tedy, ústava praví, že účel copyrightu je „podporovat vědecký pokrok a užitečná umění.” Nejvyšší soud na tom pečlivě pracoval v případu Fox Film v. Doyal a stanovil, že „jediný zájem Spojených států a primární účel udělení monopolu (copyrightu) leží v obecném prospěchu odvozeném veřejností z práce autorů.”

Nejsme nuceni souhlasit s ústavou nebo Nejvyšším soudem. (kdysi oba přehlížely otroctví) Jejich postoje tedy nevyvrací svrchovanost předpokladu vlastníků. Ale doufám, že povědomí o tom, že toto je radikální pravicová domněnka a ne tradičně uznávaný fakt, oslabí její působnost.

Závěr

Býváme rádi, když můžeme myslet na to, že naše společnost podporuje pomoc našim bližním, ale pokaždé, když odměníme někoho za blokování, nebo je obdivujeme pro bohatství, kterého nabyli tímto způsobem, vysíláme přesně opačné poselství.

Vlastnictví softwaru je jedna z forem naší obecné neochoty brát na vědomí otázku blaha společnosti pro osobní prospěch. Toto odmítání můžeme vysledovat od Ronalda Reagana k Jimu Bakkerovi, od Ivana Boeskyho k Exxonovi, od selhávajících bank k selhávajícím školám. Můžeme to změřit počtem populace bez domovů a populací ve věznicích. Antisociální duch se živí sám na sobě, protože čím víc vidíme, že nám ostatní lidé nepomohou, tím víc vypadá zbytečné pomáhat jim. Taková společnost se rozpadne v džungli.

Jestliže nechceme žít v džungli, musíme změnit své postoje. Musíme začít vysílat poselství, že dobrý občan je ten, který spolupracuje když je to potřeba, ne ten, kdo se ostatních úspěšně straní. Doufám, že hnutí za svobodný software k tomuto přispěje: alespoň v jedné oblasti nahradíme džungli účinnějším systémem, který vede a podporuje dobrovolnou spolupráci.

Dodatky

  1. Slovo „free” [svobodný] ve „free software” [svobodný software] se vztahuje ke svobodě, nikoliv k ceně [free znamená v angličtině i „zdarma”]; cena placená za kopii svobodných programů může být nulová, malá, nebo (vzácně) i dosti vysoká. [V České republice používáme pro anglický termín free software český překlad „svobodný software”. Prostudujte si např. dokument svobodnysoft.zde.cz a případně prosím poproste své kamarády a známé, kteří ještě používají zavádějící termín „free software”, od kterého se snažíme nyní upouštět, aby přešli k používání českého překladu. Není od věci vědět, že ve většině ostatních států je používání přeloženého termínu naprostou samozřejmostí. Děkuji. – pozn. korek.].
  2. Problém znečištění a dopravních zácp tyto závěry nezmění. Pokud si přejeme udělat ježdění autem nákladnějším, abychom lidi obecně odrazovali od řízení osobních automobilů, je nevýhodné dělat to právě výběrem mýtného, které prispívá k znečištění i k zácpám. Daň za benzín je mnohem lepší. Obdobně, žádost o zvýšení bezpečnosti omezením maximální rychlosti není odpovídající; volně přístupné cesty zvyšují průměrnou rychlost omezením zastávek a prostojů, pro jakékoliv rychlostní omezení. Někdo může pohlížet na jednotlivé počítačové programy jako na škodlivou věc, který by neměla být vůbec dostupná, jako.
  3. Někdo může pohlížet na jednotlivé počítačové programy jako na škodlivou věc, který by neměla být vůbec dostupná, jako databáze osobních informací Lotus Marketplace, která byla stažena z prodeje kvůli nesouhlasu veřejnosti. Většina toho, co jsem řekl, se netýká tohoto případu, ale nedává moc smysl argumentovat pro existenci vlastníků tím, že vlastník může učinit program méně dostupným. Vlastník ho neudělá zcela nepřístupným, jak by si lidé přáli v případě programu, jehož použití je považováno za destruktivní.

Tato esej vyšla v knize Free Software, Free Society: The Selected Essays of Richard M. Stallman.


Obecná poznámka korektora překladu

Jak jste si jistě všimli, v textu se porůznu objevovaly moje poznámky. Nedělal jsem to proto, abych nějak zasahoval do původního autorského textu Richarda Stallmana, ale snažil jsem se vysvětlit lépe věci na místech, které se mi zdály jako méně srozumitelné pro lidi, kteří se v oboru svobodného software moc neorientují. Doufám tedy, že jsem nijak nenarušil původní text a aspoň zčásti pomohl lidem, pro které může být tento dokument právě prvním setkáním s úžasným světem svobodného software.

Pokud přece budete pochybovat o smyslu nějaké věty či odstavce, prosím uvědomte si, že tento dokument byl sepsán 24.dubna 1992 a to je v době, kdy píši tuto poznámku, již téměř deset let. Byl psán v době před nástupem jednoho velmi známého operačního systému, krátce po zrození jádra Linuxu, v době, kdy mnoho z vás asi ještě nemělo doma osobní počítač. Projekt GNU tehdy zdaleka nebyl tam, kde je dnes. Přesto ale téměř všechno z toho, co je zde popsáno, platí a nezdá se, že by mělo v nejbližší době přestat platit.
--korektor překladu

NAHORU


[FSF logo]Naším posláním je udržovat, chránit a rozvíjet svobodu používání, zkoumání, kopírování, upravování a redistribuování počítačového softwaru a bránit práva uživatelů svobodného softwaru.

Nadace pro svobodný software (FSF) je hlavní organizací sponzorující Operační systém GNU. Podpořte GNU a FSF koupí příruček a vybavení, připojte se k FSF jako přidružený člen nebo přispějte darem, buď přímo FSF nebo přes Flattr.