Tento překlad nemusí obsahovat změny, které byly v článku provedeny po 2013-01-17 v anglickém originálu.

Podívejte se na tyto změny. Přečtěte si prosím Příručku překladatele, kde se dozvíte, jak se zapojit do překladu tohoto článku.

Právo číst

Tento článek se objevil v únoru 1997 ve vydání Communications of the ACM (svazek 40, číslo 2).


Z knihy Cesta k Tychu, souboru článků o předchůdcích Lunární revoluce, publikováno v Luna City v roce 2096

Pro Dana Halberta započala cesta k Tychu na univerzitě – když ho Lissa Lenzová požádala o zapůjčení počítače. Ten její se pokazil a pokud by si nemohla půjčit jiný, nestihla by pololetní projekt. Kromě Dana tu nebyl nikdo, koho by se odvážila zeptat.

To postavilo Dana před dilema. Musel jí pomoci – avšak pokud by jí půjčil svůj počítač, mohla by si číst jeho knihy. I když pomineme fakt, že můžete jít na mnoho let do vězení za to, že dovolíte někomu jinému číst vaše knihy, samotný nápad ho nejprve šokoval. Jako každý byl již od základní školy učen, že sdílení knih bylo ošklivé a špatné – něco, co by dělali jen piráti.

Neměl moc šancí, že by ho SOA – Softwarová Ochranná Autorita – nedokázala chytit. V hodinách softwaru se Dan učil, že každá kniha má copyrightový detektor, který podává zprávu Ústředí pro licence, kdy a kde byla kniha čtena a kým. (Používají tyto informace k chycení pirátů, ale také k prodeji osobních zájmových profilů obchodníkům.) Příště, když by jeho počítač pracoval v síti, by ho Ústředí pro licence našlo. On, jako vlastník počítače, by podstoupil nejtvrdší trest – protože se nenamáhal zabránit zločinu.

Samozřejmě nemusela Lissa nutně mít zájem číst jeho knihy. Mohla chtít počítač jen k napsání své pololetní práce. Ale Dan věděl, že pochází z rodiny ze střední třídy, která si těžko mohla dovolit školné, natož čtecí poplatky. Čtení jeho knih může být jediný způsob, jak by mohla školu dokončit. Rozuměl té situaci; on sám si musel půjčit na zaplacení všech dokumentů o výzkumu, které četl. (10 % těchto poplatků šlo výzkumníkům, kteří dokumenty psali; jelikož Dan mířil k akademické kariéře, mohl doufat, že jeho vlastní dokumenty, pokud by byly žádány, by mu vynesly dost na zaplacení té půjčky.)

Později se Dan dověděl, že byly časy, kdy mohl kdokoliv jít do knihovny a číst články v časopisech, dokonce i knihy, aniž by musel platit. Bylo mnoho nezávislých školáků, kteří četli tisíce stránek bez vládních knihovnických grantů. Ale v roce 1990 začali komerční i neziskoví vydavatelé časopisů požadovat poplatky za přístup. V roce 2047 již byly knihovny nabízející svobodný veřejný přístup k akademické literatuře pouhou matnou vzpomínkou.

Existovaly samozřejmě způsoby, jak obejít SOA a Ústředí pro licence. Všechny byly nelegální. Dan měl z hodin softwaru spolužáka, Franka Martucciho, který získal nezákonný nástroj pro reverzní inženýrství a používal ho k obejití kódu kontroloru copyrightu při čtení knih. Řekl o tom však mnoha přátelům a jeden z nich ho udal (za odměnu) SOA (bylo totiž velmi snadné získat zadlužené studenty ke zradě). V roce 2047 byl Frank ve vězení, ne za pirátské čtení, ale za vlastnictví debugeru.

Dan se později dozvěděl, že v minulosti mohl mít kdokoliv debugovací nástroje. Existovaly dokonce i svobodné debugovací nástroje dostupné na CD, nebo ke stažení na Síti. Ale běžní uživatelé je začali používat na obcházení kontrolorů copyrightu a soudce nakonec rozhodl, že se to v té době stalo jejich základním použitím. To znamenalo, že byly ilegální; vývojáři debugerů skončili ve vězení.

Programátoři samozřejmě potřebovali debugery stále, ale dodavatelé debuggerů v roce 2047 již distribuovali jen očíslované kopie a to jen a pouze oficiálně licencovaným a smluvně zavázaným programátorům. Debugger, který Dan používal v hodinách softwaru, byl držen za speciálním firewallem, takže mohl být používán pouze pro cvičení při výuce.

Detektory copyrightu bylo také možné obejít instalováním modifikovaného systémového jádra. Dan nakonec zjistil něco o svobodných jádrech, dokonce celých svobodných operačních systémech, které existovaly kolem sklonku století. Ale ne jen, že byly ilegální, jako debuggery – nemohli byste si ho stejně nainstalovat (kdybyste ho měli) bez znalosti správcovského hesla k vašemu počítači. A ani FBI, ani Microsoft, by vám ho neřekli.

Dan usoudil, že nemohl jednoduše půjčit Lisse svůj počítač. Avšak nemohl jí odmítnou pomoc, protože ji miloval. Každá příležitost mluvit s ní ho naplňovala radostí. A to, že si vybrala jeho, aby ho požádala o pomoc, by mohlo naznačovat, že ho také miluje.

Dan vyřešil dilema tak, že provedl ještě něco nemyslitelnějšího – půjčil jí svůj počítač a řekl jí i své heslo. Pokud by Lissa četla jeho knihy, Ústředí pro licence by si myslelo, že je četl on. Stále to byl zločin, ale SOA by na to automaticky nepřišla. Zjistila by to jen kdyby jim to Lissa oznámila.

Samozřejmě, pokud by škola někdy zjistila, že dal Lisse své vlastní heslo, byl by to konec pro ně oba, bez ohledu na to, na co ho Lissa použila. Školní politika byla taková, že jakýkoli zásah do jejích prostředků pro monitorování copyrightů bylo důvodem pro disciplinární řízení. Nezáleželo na tom, jestli jste provedli něco špatného – přestupek ztěžoval administrátorům vaši kontrolu. Brali to tak, že jste dělali něco zakázaného, a nepotřebovali vědět, co to bylo.

Studenti za to nebyli obvykle vyloučeni – alespoň ne přímo. Místo toho dostali zákaz přístupu ke školním počítačům, a tak bylo jisté, že propadnou.

Později se Dan dozvěděl, že tento druh univerzitní politiky započal teprve v 80. letech 20. století, kdy začali univerzitní studenti ve velkém používat počítače. Předtím univerzity udržovaly jiný přístup ke studentské disciplíně; trestaly aktivity, které byly škodlivé, ne ty, které je pouze uváděli v podezření.

Lissa neudala Dana u SOA. Danova pomoc tehdy nakonec přispěla k jejich svatbě a taky je dovedla k diskusím o tom, co je jako děti učili o pirátství. Začali se zajímat o historii copyrightu, dočetli se o Sovětském svazu a jeho omezení kopírování a četli dokonce i původní ústavu USA. Odstěhovali se na Měsíc, kde se setkali s lidmi s podobným osudem, kteří také utekli z dosahu dlouhé ruky SOA. Když v roce 2062 vypuklo povstání na Tychu, jedním z hlavních cílů bylo získat veřejné právo na čtení.

Autorova poznámka

Tato poznámka byla od původního vydání povídky několikrát aktualizována.

  • Právo na čtení je bitva, která se vede právě teď. Ačkoliv to může trvat třeba 50 let, než náš způsob života upadne v zapomnění, vězte, že většina zde popisovaných zákonů a opatření již byla navržena; mnohé z nich byly přijaty v USA nebo jinde. V roce 1998 v USA položil zákon Digital Millennium Copyright Act (DMCA) právní základy pro omezení čtení a půjčování digitalizovaných knih (a stejně tak dalších děl). Evropská unie si vynutila podobná omezení v roce 2001 copyrightovou směrnicí.

    V roce 2001 senátor Hollings placený firmou Disney navrhl zákon zvaný SSSCA, který by vyžadoval, aby byl každý nový počítač povinně vybaven zařízením na omezení kopírování, které by uživatel nemohl obejít. Společně s Clipper čipem a podobnými návrhy americké vlády na „úschovu“ klíčů (key-escrow) to ukazuje dlouhodobý trend: počítačové systémy jsou čím dál více stavěné tak, aby daly nepřítomným operátorům kontrolu nad skutečnými uživateli těchto systémů. Zákon SSSCA byl později přejmenován na nevyslovitelné CBDTPA, což lidé glosovali jako „Consume But Don't Try Programming Act“ (zákon: Konzumuj, ale nesnaž se programovat).

    V témže roce začaly Spojené státy zkoušet použít navrženou dohodu Free Trade Area of the Americas (FTAA) k uvalení stejných pravidel na všechny země západní polokoule. FTAA je jedna z tzv. dohod volného obchodu, které jsou ale ve skutečnosti navržené tak, aby daly větší moc korporacím než demokratickým vládám; vnucování zákonů jako DMCA je jejich typickým znakem. FTAA byla prakticky poražena Lulou, brazilským presidentem, který mj. odmítl požadavky DMCA.

    Od té doby si Spojené státy vynutily podobné požadavky na státech jako Austrálie nebo Mexiko skrze bilaterální dohody „volného obchodu“ a na státech jako Kostarika skrze jinou dohodu, CAFTA. President Ekvádoru Correa odmítl podepsat dohodu „volného obchodu“ s USA, ale slyšel jsem, že Ekvádor přijal něco jako DMCA v roce 2003.

  • Do roku 2002 nebyla zatím navržena jedna z představ z povídky. A to představa, že by FBI a Microsoft měly rootovská hesla k vašemu počítači a odmítali vám ho vydat.

    Zastánci těchto představ to pojmenovali jako „trusted computing“ („důvěryhodné počítání“) a „Palladium“. My tomu říkáme „zákeřné počítání“, protože to ve výsledku znamená, že váš počítač bude poslouchat korporace, dokonce do té míry, že přestane poslouchat vás a bude vám vzdorovat. Bylo to implementováno v roce 2007 jako součást Windows Vista; očekáváme, že Apple udělá něco podobného. V tomto případě je to výrobce, kdo drží tajný kód, ale pro FBI by nebylo těžké ho získat.

    To, co Microsoft drží, není přímo heslo v tradičním smyslu; žádná osoba ho nikdy nepíše na klávesnici. Spíše je to podpis a šifrovací klíč, který odpovídá druhému klíči uloženému v počítači. To umožňuje Microsoftu – a potenciálně jakémukoli webu, který spolupracuje s Microsoftem – neomezenou kontrolu nad tím, co uživatel může se svým vlastním počítačem dělat.

    Vista také dává Microsoftu další pravomoci, např. může vynutit instalaci upgradů a může nařídit všem strojům s Vistami odmítnout provozovat libovolný ovladač hardwaru. Hlavním smyslem těchto mnohých omezení ve Vistách je vynucení DRM (Digital Restrictions Management), které uživatelé nemůžou překonat. Hrozba DRM je důvodem, proč jsme spustili kampaň Defective by Design.

  • Když tahle povídka vyšla poprvé, SOA vyhrožovala malým poskytovatelůmpřipojení k Internetu (ISP) a požadovala, aby povolili SOA monitorovatvšechny uživatele. Většina ISP výhrůžkám podlehla, protože si nemohli dovolitbránit se před soudem. Jeden ISP, Community ConneXion v Oaklandu vKalifornii, odmítl tento požadavek a byl doopravdy zažalován. SOA nakonecstáhla žalobu, ale získala DMCA, která jim dala pravomoci, které chtěli.

    SOA, která ve skutečnosti znamená Software Publishers Association [1], byla ve své policejní roli nahrazena organizací Business Software Alliance. BSA není – v současnosti – oficiální policejní silou; neoficiálně se tak však chová. Používajíc metody připomínající někdejší Sovětský svaz, si zve lidi, aby donášeli na svoje kolegy a přátele. Děsivá kampaň v Argentině v roce 2001 lehce náznakem vyhrožovala, že lidé sdílející software budou znásilněni.

  • Universitní bezpečnostní politiky nejsou smyšlené. Např. na jedné universitě v Chicagu zobrazovaly počítače po přihlášení následující hlášku:

    Tento systém je určen pouze autorizovaným uživatelům. Osoby používající tento systém bez oprávnění nebo způsobem přesahujícím jejich oprávnění budou monitorováni a všechny jejich aktivity budou zaznamenány systémovými pracovníky. Za účelem monitorování osob používajících tento systém nesprávně nebo za účelem údržby systému můžou být monitorováni i autorizovaní uživatelé. Kdokoli používající tento systém dává výslovný souhlas k takovému monitorování a je si vědom toho, že když monitorování odhalí možné důkazy o nelegální činnosti nebo porušení universitních pravidel, systémoví pracovníci mohou poskytnout tyto důkazy orgánům University a/nebo orgánům činným v trestním řízení.

    To je zajímavý přístup ke Čtvrtému dodatku: nutit kohokoli k tomu, aby se předem zřekl svých práv daných tímto dodatkem.

Špatné zprávy

Bitva za právo číst již začala. Nepřítel je organizovaný, zatímco my nejsme, což nás oslabuje. Zde jsou články o špatnostech, které se staly od prvního vydání tohoto článku.

Chceme-li zastavit špatné zprávy a přinést nějaké dobré, musíme se spojit a bojovat. Kampaň FSF Defective by Design to odstartovala – přihlaste se do její e-mailové konference a zvedněte ruku. A připojte se k FSF a pomozte financovat naši práci.

Odkazy


Tato esej vyšla v knize Free Software, Free Society: The Selected Essays of Richard M. Stallman.

Poznámky překladatele

  1. V anglickém originále povídky se mluví o Software Protection Authority (SPA), zatímco v českém překladu je to Softwarová Ochranná Autorita (SOA), takže zkratka v překladu neodpovídá